West Coast Round Trip – část 7. Los Angeles

Ubytko v LA jsme měli zamluvené u mladého klučiny v baráku, kousek od centra LA a za velmi rozumnou cenu. S Honzou jsme se sešli na parkovišti na okraji města a vyrazili směr LA. Cesta po dálnici, takže nic moc sexy, ale aspoň to ubíhalo. Teda jak se to vezme. Jeli jsme celý den a do LA dorazili za hluboké tmy. Tam poprvé se nám vyjevilo, co znamená velkoměsto v US pojetí. Ještě když nám navigace ukazovala cca 100km do cílové destinace, tak už jsme projížděli okrajovými částmi LA. Provoz jako blázen ve všech čtyřech? pruzích a vidět nebylo pořádně ani prd. Nicméně zadařilo se, dorazili jsme v pořádku a asi kolem jedenácté večer jsme se konečně ubytovali.

Další den jsme ráno vyrazili na obhlídku města andělů – povinně pošlapat hvězdy na Holywood Boulevardu, návštěva Beverly Hills, prohlídka Rodeo Drive, jízda na Long Beach a konečně koupání v oceánu za asistence pobřežní hlídky!! Cestou domů jsme pak ještě očíhli zakotvený parník-hotel (Queen Elizabeth?) a vedle stojící ruskou ponorku Scorpion.

Druhý den nás pak čekal vrchol výletu – návštěva zábavního parku Six Flags. Na internetu jsme si objednali lístky a s Honzou jsme rovnou vzali prémiové vstupy, ať nemusíme stát fronty na jednotlivé atrakce. Můžu říct, že to rozhodně stojí za to – vstupné stojí sice $150 místo $90, ale stojí to za každý cent. S běžným vstupem člověk stráví většinu dne ve frontách a jestli za celý den stihne 4 jízdy, tak je to hodně. My jsme projeli skoro vše, co v parku bylo – cca 21 jízd a byla to naprostá bomba. A celé to mělo ještě takový nostalgický nádech, kdy jsem si vlastně splnil jeden dětský sen. Vždy, když jsem jako malej koukal na Krok za krokem, litoval jsem, že u nás nejsou takové horské dráhy, jako tam v tý znělce – že bych na takovou taky někdy chtěl. Mno a ona se ta znělka točila přesně tady v tom parku a tahle stará, dřevěná horská dráha tam pořád ještě byla a fungovala. Jmenovala se Colossus a na svůj věk byla hodně slušná. Nicméně Colossus to už chudák měl spočítané a tak cca měsíc po naší návštěvě bylo naplánováno jeho zrušení a rozebrání. Takže jsme si vlastně užili jednu z posledních možných jízd. O to to bylo … mno takové cennější. Dokonce i Renča se kousla a tuhle rozhrcanou pecku si dala 🙂

Když jsme se pak večer „doma“ rozvalovali na posteli, tak přišla zrádná myšlenka, že jsme v LA možná naposled a tak bychom si pobyt mohli ještě prodloužit a ještě před odjezdem do Vegas navštívit Universal Studios park. Jde o další zábavní park, tentokrát však spíš tématicky zaměřený na slavné filmy a studio jako takové, než na horské dráhy. Trochu váhání spojeného s tím, že pak do Vegas to je taky ještě slušná porce kilometrů, nicméně pro hrál i fakt, že se do Vegas určitě pojede příjemněji v noci, než brázdit pouští ve dne.

Takže v den našeho odjezdu z LA jsme vše nasáčkovali do auta a vyrazili ještě do Universal Studios. Hned u vstupu trochu zrada – už jsme se se skřípěním zubů smířili s tim, že utratíme dalších $150 per osoba za přednostní vstupné, abychom z parku něco viděli. Jenže když jsme vystáli frontu k pokladně, tak nám chlapec oznámil, že přednostní vstupenky už jsou vyprodané. A co teď – utratit kilo a vidět desetinu parku, to nemá moc cenu. Ale už jsme tam jako vážně docela chtěli. Nu a tu chlapec v pokladně nelenil a že nám může dát padesát doláčů slevu na VIP vstupenky. Což v překladu znamenalo „jen“ $300 per osoba za vstup. Málem nás omyli. Chvíle zuřivé debaty a zoufalství, ale nakonec… jsme v LA možná naposled, že jo 🙂 Málem jsem brečel, když jsem tomu chlapci do pokladny podával svojí platební kartu. Takhle nějak začínal náš zatím asi nejdražší den v životě.

VIP vstupné mělo benefity v podobě snídaně, obědu formou rautu, soukromého průvodce, prohlídky televizních studií s výkladem a přednostní vstupy na všechny atrakce. Takže jsme se hned vrhli na snídani a spásli co se dalo 🙂 Ještě jsme museli samozřejmě vyzkoušet i VIP toalety s hudbou, ručníčky, vonnými mejdlíčky.. hmmmm… achhhh.

Naše první kroky směřovaly do strašidelného domu… a to teda byla asi chyba. Nějak jsem nevěděl, co přesně si pod tim představit až do chvíle, kdy se na nás vrhnul první upír. A že zdaleka nebyl poslední. Dost slušná dávka upírů, zombií, vlkodlaků, Frankensteinů a další jiné havěti. Chudák Renča už za prvním rohem málem zkolabovala a odmítala jít dál. Chvíle uklidňování a pak jsme se velmi rozvážně mohli vydat dál. Během střídavého popostrkování a tažení ženy jsem přemýšlel, kolikrát asi ten první upír už dostal z leknutí pěstí. Má nějaký rizikový přídavek? Jak velká je fluktuace místních upírů. Každopádně asi dost tvrdej job.

Když jsme se vyplahočili ven a Renča se uklidnila, šli jsme se raděj podívat na Shrekova oslíka. Trochu drbání na bradě, fotka a hned bylo líp. Potom následovalo Shrekovo 3d kino, jízda Jurský park, Dispicable Me, Mumie – fakticky jediný roller coaster v Universal Studios, zato celý v podzemí a prakticky ve tmě. Bohužel hodně krátký, ale i tak velmi dobrý. Šel jsem na něj 3x 🙂 Pak jsme zašli na oběd, kde jsme nevěděli, na co se vrhnout jako první. Výběr skutečně lahůdkový a jídlo skvělé. Za tohle ty VIP vstupenky stály. Konečně jsem ochutnal i pravé krabí maso. Ne moc – nevypadalo až tak důvěryhodně, ale přecijen aspoň trochu jsem si vzal. A na závěr teplé maliny… mňam.

Po obědě jsme si daliprohlídku studií, která nás ale teda trochu zklamala – nikde se aktuálně nic netočilo a fakticky většina většina ateliéru se byla na téma „Zoufalé manželky“.

Po prohlídce studií jsme ještě stihli 3d kino-jízdu Transformers a Simpsnovi a potom zašli na představení o zvláštních efektech. To by samo o sobě bylo v zásadě dost nudné, kdyby si ná s Renčou nevytáhli do zákulisí, abychom jim pomohli na pódiu. Renče tam fiktivně řezali ruku a mne oblíkli za kosmonauta. Těšil jsem se, jak si zalítám na laně, ale nakonec šlo zase jen o boudu a tak jsem se vlastně jen převlík do skafandru, prošel po pódiu a pak jen v zákulisí sledoval, jak člověk ze štábu lítá ve stejném skafandru po laně na pódiu a střídavě padá na Renču a na zem. Nicméně i tak – užili jsme si pět minut slávy v záři reflektorů v Holywoodu 🙂

No a pak už jsme se s Universal Studios jen rozloučili, naskočili do auta a vyrazili směr Vegas bejby…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

West Coast Round Trip – část 6. San Francisco

Po loudání po nádherných, zakroucených silničkách jsme se doplazili do San Francisca. První cesta směřovala ke Golden Gate bridge. Foukalo ale jako blázen, kosa jako blázen, tak proběhlo pár rychlých fotek a pryč pryč pryč… Cestou přes most jsme si lámali hlavu, co asi znamenají ty cedule „TOLL“. Nicméně vzhledem ke kombinaci několika faktorů – mýtné se nedalo platit na místě, elektronické mýtné jsme neměli, poznávací značky v Kalifornii jsou i na předku vozu, poznávací značky v Albertě jsou pouze na zadní části vozu – jsme se tím nakonec příliš netrápili. Úsměvy do kamer při průjezdu mýtnou bránou a nazdar. Pak zoufalé hledání ubytování – všechny hotely plný až na ty, kde noc stála $600. Takže chvíli ježdění po nočním SF, zuřivé hledání McDonalda s McWifi a pak cesta asi 60km na okraj SF do jediného motelu, který přijal rezervaci. Po příjezdu ale ouvej – prý jim systém umožnil rezervace nad možnou kapacitu a tak pokoj volný nemaj. Tím pádem další zuřivé hledání a nakonec noc v dalším typickém US motelu – smrad z kouře a zažraná špína.

Během noci nalezení ubytování přes AirBnB na ve městešku Alameda – fakticky na druhém břehu řeky / zálivu  v SF. Honza se rozhodl, že se ubytují někde na pláži i přes zákaz kempování a tak jsme se ráno po příjezdu do San Francisca rozdělili. Ještě před rozdělením jsme teda sjeli na pláž a poprvé smočili nohy v oceánu. Byla teda zima, písek šedivo-černý a celkově to všechno působilo tak nějak smutně. Pak jsme zajeli do garáží u centra a vydali se každý po své trase.

S Renčou jsme vyrazili na prohlídku dle turistického průvodce. Směrem do turistického centra jsme zaobdivovali radnici a operu, pár širokých bulvárů a nějaké menší krámky. Pak jsme narazili na krásno uličku se zmrzlinou a parčíčkem posetým hromadou lidí, kteří blízali zmrzlinu, četli knížky či konverzovali. Skutečně nádhera a pěkná atmosféra. Pak jsme zjistili, že jsme vyrazili na druhou stranu, než co jsme chtěli jít a tak jsme se podle mapy v průvodci opět vrátili do vytýčeného směru.

Cestou po Market Street – jedné z největších ulic v centru, směřující na hlavní turistické náměstí v centru, jsme se skutečně báli o život. Tolik bezdomovců a černošských gangů jsme snad neviděli ani v nejčernějším americkém filmu. Když jsme se mezi nimi prodírali, tak jsme si připadali skutečně velmi, ale velmi nepatřičně. Jako bychom měli na čele namalované terče. Nicméně přestáli jsme a dorazili jsme na středně velké náměstí, které bylo úplně narvané lidmi. Vzdali jsme čekání v dvoukilometrové frontě na tramvaj a vyrazili pěšky do kopce směrem z centra. po chvíli jsme narazili na koleje a viděli poloprázdnou tramvaj. To nám vnuklo myšlenku počkat na další. Takže nakonec byla i jízda slavnou lanovou tramvají po ulicích San Francisca. Pěkně jsme si zaviseli ze dveří, mávali na auta, fotili se jak zběsilí. Prostě turisti.

Po jízdě tramvají jsme se vrátili pro auto a vyrazili přes most do Alamedy k naší ubytovatelce. Ta už teda odešla někam pařitna párty a tak jsme klíčky od bytu hledali pod popelnicí za prádelnou 🙂 Našli jsme a tak jsme se za pět minut už ubytovávali v krásném bytě, zařízeném ve viktoriánském stylu. Vana na nožičkách v Renče zanechala hluboké dojmy do dnes.

Po sprše a převlečení jsme vyrazili na prohlídku městečka a na plát. Cvakli jsme nádherný západ slunce na pláži s palmama (ano, kýč 🙂 ) a šli na něco k jídlu. V místní sushi-restauraci jsme si objednali co nejvíc druhů sushi a strochu nás překvapilo, když jsme místo malých, úhledných rolek dostali na tácku takové knedlíky 8cm v průměru. Z nekterých koukal ještě obalený a usmažený krevetí ocásek. Nu jiný zkrátka kraj.. Večer jsme zapadli do postele s asi metr vysokou matrací a příjemně usnuli.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

West Coast Round Trip – část 5. Eureka

Cesta celkem nuda, 600km po silnici a za tmy dojezd do KOA kempu v Eurece. Šlo teda o trochu jinej kemp, než co známe z Čech – u každýho místa zásuvky, přípojky na vodu, všude karavany, v prádelně stolečky na notebooky a po celym areálu kempu wi-fi. Za tmy jsme rozdělali stan, uvařili čupr jídlo z konzervy a šli spát.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

West Coast Round Trip – část 4. Newport

Opouštět čistý motel s příjemnou postelí… to vždy u srdce zabolí. Nicméně i přes onu bolest v hrudní krajině jsme se ráno opět zabalili a vyrazili na další cestu podél pobřeží. Honza už vypadal lépe a tak zase osedlal motorku. Hurá na cestu – chceme dojet aspoň do New Portu.

Valili jsme to po silnici lesem, nelesem, podél pobřeží i daleko od oceánu. U města Astoria jsme vyvalili oči na most, který měl bezmála 5 km. Hned jsme si to museli jako správní turisti točit, jak po něm frčíme 🙂 Zajímavé bylo, že most byl skoro celou dobu téměř plochý – rovný a na konci najednou taková bradavice – obrovský oblouk, aby pod mostem mohly jezdit nákladní lodě. Zajímavé.. Fakticky za rohem jsme najeli na další most a téměř frčeli dál na jih. Nicméně vzhledem k tomu že časné odjezdy nepatřily k našim silným stránkám, už s náma tou dobou celkem lomcoval hlad. Takže místo frčení jsme za mostem sjeli a zastavili v první market zóně, kde jsme zahlídli něco jako normální restauraci. Zapadli jsme dovnitř a že se rozšoupneme – jednou si dáme normální jídlo, který na sobě nemá značku Mc a nebo ho neni třeba vydolovat z konzervy.

Na severoamerických restauracích je zvlášní to, že z venku všechny vypadají, jako když jsou zavřený. Přes tmavá okna neni vidět, jestli tam někdo vůbec je. Celkově to vypadá potemněně a opuštěně. O to víc člověka vždy překvapí, když vleze dovnitř a tam ho hned někdo začne usazovat.

Jelikož jsme byli u oceánu a byl by hřích si nedat aspoň jednou nějakou čerstvou rybu, tak proto si Renča dala těstoviny a já hovězí steak. Střeba uměj kravičky taky plavat 🙂

Ale abychom to trochu napravili, tak jsme předtím ještě zvládli předkrm v podobě krevet a holky potom desert v podobě zmrzlinového poháru.

Jak jsem psal – naše starty nepatří k těm raketovým, takže čas po obědě byl něco kolem čtvrté – půl páté odpoledne. Cesta před námi měla už jen něco kolem 250 – 300km, takže jsme jeli na pohodu.

Když jsme dorazili do Newportu, hned jsme zaznamenali kolemstojící Walmart Supercentre, což vytyčilo jasný bod do našeho programu na další den.

Newport vypadal jako sympatické přístavní město a tak jsme se druhý den ráno vydali (samozřejmě až po návštěvě Walmartu) na obhlídku místních zajímavostí. První jsme navštívili Yaquina Head – poloostrůvek s majákem, kde nějaká chytrá hlava vymyslela, že tento asi 1 km čtvereční bude vyhlášen národním parkem a tudíž se tam musí platit normální vstupné do národních parků – čili cca $20. Tak jsme vyplázli penízky a zaparkovali. Prohlídka turistického informačního centra s lehce interaktivní expozicí a poté procházka k majáku. Cestou nás praštil do nosu nezaměnitelný odér směsi slané vody, racčinců, řas a mrtvých živočichů. Nicméně procházka pěkná. Samotný maják byl bohužel zavřený s tím, že do něj jsou pouze organizované prohlídky 2x denně. Nejbližší byla až za pár hodin a tak jsme udělali tisíce fotek všeho možného a šli pomalu zpět k autu.

Na řadě byl druhý maják, umístěný na jižním konci Newportu. Kupodivu tam se zaparkovat dalo bez výpalného a když jsme k budově přišli, tak jsme málem padli na zadek. Otevřené dveře, vstup bez poplatku a ještě tam byl jakýsi správce, který se ochotně dělil o informace a historii. Takže jsme maják celý prolezli včetně toho, že jsme nezapomněli spustit alarm za překročení vytyčené hranice prohlídky 🙂 Naštěstí nás za to nikdo nezastřelil i když nepochybuju o tom, že někde v okolí byla cedule, která hlásala zákaz naklánění, protože to je ZÁKON! (It’s the LAW!! Je snad nejčastější dodatková tabule, jakou jsme v US viděli)

Počasíčko se dařilo, prohlídka příjemná, oceán široký, mlžný opar všudypřítomný a foto kvantitní nikoliv kvalitní.. jako obvykle. Tudíž čas navštívit přístav a vyrazit dál na jih.

Přístav hezký, smradlavý, úzký a dost plný… Fotky, pár hlubokých nádechů, prásknutí do koní a jede se dál! Musíme dorazit aspoň do Eureky, ať pak máme čas na San Francisco. Zajímavost z cesty podél pobřeží – fakticky až do Eureky nabízí ve všech vesnicích krabí maso, kraby a krabí pokrmy z čerstvých krabů. Není to teda nic objevného – jeden by to skoro čekal takhle u toho oceánu, ale našinec prostě na takovou krabí masáž není zvyklý. Ryby to jo, ale kraby? Chvíli jsme uvažovali o tom, že někde zastavíme a ochutnáme nějaké čerstvé krabí jídlo. Ale nakonec jsme nesebrali odvahu na víc, než se jít vyčůrat na pumpě vedle krabí hospody. Cesta ještě dlouhá a buhví, jak jsou fazole a mekburgr kompatibilní s krabím masem.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

West Coast Round Trip – část 3. maják, Aberdeen

Třetí den jsme se v motelu probrali do lehce zamračeného dne s nejistým výhledem na venkovní teploty. Což bychom s Renčou brali poměrně dost sportovně – vzhledem k tomu, že topení v autě funguje spolehlivě 🙂 Ale hned jak jsem po ránu viděl Honzu, tak mi bylo jasné, že tak úplně snadno to dneska nepůjde. Předchozí několikadenní nálož v sedle mu evidentně neudělala úplně dobře a v noci se mu zablokovala záda. Už s nima měl problémy dřív, tak to byla asi jen otázka času. Jelikož si nebyl schopný ani namazat chleba, tak bylo čím dál víc jasné, že ten den za tvrďáka-motorkáře nebude. Takže to trvalo jen další dva pokusy a přiblížení nože k navlhlému tousťáku, než se na mě otočil, jestli bych dneska jeho motyku neodjel já. Samozřejmě jsem zrovna neměl ani tu nejmenší náladu na projíždění na motorce, ale co bych pro kamaráda neudělal, že jo. Naštěstí jsme cca stejně velcí, tak jsem si vzal jeho hadry, tři svetry, šátek, pumpky a šel obhlídnout stroj. Trocha seznámení na parkovišti a dobrý, to pude.

Takže po snídani a zabalení usedla Renča za volant našeho kočáru a naložila dva pasažéry. Já jsem naskočil do sedla Boulevardu (Suzuki Boulevard) a hurá dělat zadní voj. Chvíli to vypadalo, že asi zmoknem… zmoknu, ale naštěstí se počasí umoudřilo a jak jsme směřovali víc na západ, tak se nebe krásně vybral! Takže paráda – projížďka po západním pobřeží US, nemusel jsem ani kupovat motorku a ještě vychází počasí! A že to měla být projížďka – na plánu byla cesta nejvíc severozápadní cíp USA (vyjma Aljašky) – na Cape Flattery a poté podél pobřeží na jih, kam až dojedem.

Po nějaké té hodince jízdy jsme dorazili na pobřeží oceánu a cestou na mys se silnička začala hezky klikatit. Ve spojení s výborným asfaltem prostě nešlo odolat a musel jsem do toho trochu prásknout. Bylo potřeba trochu dávat pozor, protože cruiser na nějaký velký náklony zrovna dělanej nejni, ale i tak to byla zábava. Honzikovi ubylo trochu kovu na stupačkách, he he…

Celá oblast u Cape Flattery je inidánské území (kmen Makah) a tak jsme měli jedinečnou příležitost se podívat, jak vypadá takové novodobé indiánské vesnico-mestečko. Konkrétně když jsme přijeli do Neah-Bay. Jak jinak, než rybářská vesnice, takže všude byly cítit ryby a pach oceánu. Ale mělo to své kouzlo. Jinak všude dost mrtvo a tak nejak… pusto – chudo. Většina budov byla poměrně zchátralá, okolo stály různý více či méně pojízdný vraky a sem tam nějaký obyvatel na verandě. Nedá se říct, že by to bylo ošklivý, špinavý či tak něco – prostě jen takový neutěšený. A člověk se tam cítil ještě o něco víc jako cizinec.

Ještě jednoho detailu si nešlo nevšimnout – a to všudepřítomných hesel a propagačních plakátů – nápisů – maleb, vysvětlující mládeži, že drogy nejsou cool. Jeden z toho měl pocit, že tam s tím mají nějaký vážnější problém.

Za další asi půl hodinu jsme dorazili na konec cesty na kýžený výběžek. Auto a motorku jsme nechali na parkovišti před vstupem do „parku“ a vydali se na cestu k útesům. Nebylo to daleko – tak kilometr… a bylo to skutečně moc hezký. Úplně jinej druh lesa, než člověk zná z domova, potažmo z parků v okolí Calgary. Působilo to tak… pralesně. Nevim jak to říct. A přitom porost nebyl nijak extrémně hustej – spíš tak příjemně procházkově.

Po čtvrt hodince chůze a focení ďábelského stromu (fotky budou…budou 🙂 )  jsme konečně dorazili na útesy. Fotka a zpět…

Heh – dělám si legraci. Bylo to tam vážně moc pěkný. Zajímavý – koukat takhle do oceánu a vědět, že na další pevninu by člověk asi ani na lehátku nedoplaval. Výhled na maják na ostrově byl taky super, akorát to bohužel naše fotopřístroje nebyly schopný pořádně pobrat. Navíc byl docela opar – který nás teda provázel po celý zbytek výletu, takže na fotky nic moc 🙁

Vykochali a vyblbli jsme se asi za půl hoďky a pak pomalu vyrazili zpátky ke strojům. Přecijen jsme nabrali trochu skluz a tak jsme se chtěli ještě zkusit trochu pohnout směrem na jih – kam až to půjde.

Vrm vrm vrrrrmmmmm… mocný zvuk rozklepaného dvouválce a už se vrčelo. Zpátky přes Neah-Bay po sto-dvanáctce až na křižovatku se 113 a pak na 101 a po ní k pobřeží.

Cestou po 101 jsme ještě několikrát zastavili u pobřeží na „výhledech“ a na jedný čůrpauze zaskočili na pláž. Trochu nás překvapilo, že pláže tady nic moc – od oceánu byla pěkná kosa, na pláži černej písek, docela nepořádek – naplavený stromy, zbytky ptáků a ryb a tak. Vlastně se ani nebylo čemu divit, že se tu nikdo nepovaluje a nekoupe. Tim vzala za své naše představa, jak se budem cestou po západním pobřeží pořád válet u vody, opalovat, jezdit na skůtrech a lítat s padákem. Nikde ani živáčka a svetr byl málo. Zkrátka žádná Baywatch se nekoná…

Takže zpět do sedla a dál po 101 na jih. Silnice se postupně zakroutila a zavedla nás trochu víc do vnitrozemí. Jelikož to ale je víceméně jediná silnice, která souvisle vede ze severu na jih (myslim v týhle oblasti), tak se stejně nedalo nic dělat, než po ní jet. Nehledě na fakt, že už jsme začínali být pomalu unavení, mít hlad a takové ty další radosti. S přibývajícím časem a kilometry nás tedy už celkem opustili kochací tendence a chutě na zastavení v nějakém parku, naproti tomu se postupně zvyšovala naše cestovní rychlost 🙂 Můžu říct, že ve 140 to i za tim megaštítem docela slušně větrá..

Zhruba kolem deváté (po deváté) jsme dorazili do městečka Aberdeen, kde jsme po menších peripetiích našli ubytko v poměrně novém – a tedy i pěkném a čistém – motelu. Dost příjemná změna. Jedinou nevýhodu motýlek měl, že v našem apartmá nebyla kuchyň. Tak jsme vytáhli osvědčenou kempingovou bombu a na parkovišti před dveřma vytvořili fazolové orgie. Díkybohu za konzervy!

Pak už jen zasloužená sprcha, špunty do uší a spááááát!

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

West Coast Round Trip – část 2. Vanvouver

Do Vancouveru jsme nakonec dorazili se zpožděním, neboť našim motorkářům to zas až tak nejelo. Ono venku taky nic moc počasí, tak trochu promrzli. Takže až kolem desátý večer jsme přifrčeli na místo určení. Ubytování jsme měli zajištěný u Honzových kamarádek, které jsou ve Vanu asi měsíc. Po příjezdu jsme se letmo seznámili, trochu pokecali, vybalili matračky na zem v obyvákopředsíni, zneužili sprchu a jali se upadnout do říše snů.

Ráno opět vše zabalit, nacpat do auta a hurá do města. Cestou obligátní prohlídka East Hastings street a místního pouličního života. Myslim, že ať je Van sebehezčí a člověk má sebepřeknější zážitky, projížďka touhle částí se prostě zapíše do paměti naprosto nesmazatelně 🙂

Naše stopy vedly k marině a začátky Stanley parku. Prošli jsme se po nábřeží, okoukli lodě, vyhli se turistům a zpět k samochodům. Dalším teoretickým cílem bylo Capilano, případně Grouse mountain, která se tyčí nad Vancouverem. Nicméně při příjezdu k lanovce na horu jsme se svorně shodli, že cca $40 / os. za lanovku je přecijen trochu dost a pěšky se nám nechtělo ani v nejmenším. Teda nechtělo… samozřejmě jsme chtěli, ale zrovna jako na potvoru jsme na to nebyli oblečení a obutí. Takže přejezd do Capilana.

Vstup do parku Capilano byl ale tak zaplavený turisty a Číňany, že nás s Renčou totálně přešla chuť. Honza se rozhodl, že jejich polovina by asi přecijen do parku šla a tak jsme se rozdělili.

My s Reni jsme vyrazili na náš oblíbený farmářský trh na Granville Island. Naprosto v souladu s naším očekáváním tam byla tak nehorázná zácpa při příjezdu na ostrov, že jsme dalších asi 20 minut objížděli všechny okolní ulice a hledali nějaké rozumné místo na zaparkování. Kromě místa bylo druhým požadavkem, abychom auto za nějakou tu hodinku-dvě ještě našli na stejném místě a ve stejném stavu. Nakonec jsme zaparkovali mezi nějaký Bávo a Porsche. Tak snad nám to ti balící neotlučou 🙂

Na trzích jsme se opět nechali zcela pohltit tou uvolněnou atmosférou, všudypřítomnou čerstvostí a energií. Toto pohlcení se projevilo dvěma bochníčky mozzarelly, bagetkky a nějakých borůvkových koláčů.

A pak už naše oblíbená činnost – sezení na molu a koukání na cvrkot na vodě – malé parníčkové autobusy kmitající sem a tam, lidé toporně stojící na paddle-surfech a snažící se nepotopit, racci, lodě… prostě paráda. A celou atmošku ještě domaloval volnonožný hudebník, který se postavil do rohu mola a rozjel tam na kytaru instrumentální koncert. To vše za krásného slunného dne a naprosto ideálních teplot. Z toho všeho teda mohlo vzejít jediné… shodli jsme se, že si budem muset pořídit nějakou haciendu u pobřeží ve Španělsku 🙂

Po zhruba hodince a půl jsme se zvedli a šli najít auto. Stálo kde mělo a ani nevypadalo otlučeně víc, než před našim odchodem. To mají štěstí!

Motorkáři dorazili na sraz s drobným zpožděním 90ti minut a pak už jsme nabrali směr hranice s USA. Tam vše proběhlo naprosto nečekaně bez problémů – teda až na jednoho obtloustlého úřadu fašistického typu. Ale nedělali jsme si z toho hlavu, vzali pasy a konečně vstoupili na území země zaslíbené!!

Cestou u hranic se už hromadil všemožný patos v podobě pilířů, trávníčků, erbů, znaků, vlajek, vlajek, znaků, vlajek a ještě pár vlajek. Ale co – prostě to k nim patří a je fakt, že člověka to pak trochu nutí přemýšlet, proč třeba u nás vůbec žádná národní hrdost neexistuje. Nebo tomu aspoň nic nenasvědčuje. Možná si lidé uvědomují, že by bylo potřeba nejdřív dělat něco, na co bychom mohli být hrdí… a to by ale vyžadovalo moc energie. No nic 🙂

Tak jsme tedy úspěšně zdolali hranice a vyrazili směr Seattle. Cestou se nic zvláštního nestalo a jelikož jsme vlastně ani nikde nezastavovali, proběhlo to celkem rychle a bezbolestně.

Kolem desátý jsme dorazili k trajektu na druhou stranu zálivu – do Kingstonu. Trajekt stál na auto a dva lidi v něm asi $21, což není špatný. Cesta poklidná, akorát za tmy je bohužel docela prd vidět. Nicméně zajímavý zážitek i tak.

Vylodili jsme se kolem půlnoci (cca 40 minut jízda) a zapadli do prvního motelu, který byl po cestě a měl volno. Cena byla taky rozumná. Bohužel jak jsme časem zjistili – ona ta cena je dost často vykoupena tím, že ty motely skutečně vypadají jak v amerických filmech / seriálech. Celkově dost zašlé pokoje a po příchodu nás okamžitě praštil do nosu pach plísně. Ale co se dá dělat – jednak už bylo zaplaceno, druhak jsme už neměli sílu a třeťak další motel byl buhví jak daleko. Tak jsme jen zkontrolovali, že v posteli nejsou štěnice, hodili přes ní vyfouknutou vlastní matraci a padli do komatu. Na další den nás čekala cesta na nejvíc severo-západní bod US!

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

West Coast Round Trip – část 1. Kelowna

A je (bylo) to tu. 19. července jsme vyrazili na náš největší výlet! Čekalo nás bezmála 7 tisíc kilometrů během 14 dnů – projetí 2 Kanadských provincií (Alberta, Britská Kolumbie) a následně cesta přes 8 západoamerických států (Washington, Oregon, California, Nevada, Arizona, Utah, Idaho, Montana). Plán cesty měl několik stěžejních bodů – Kelowna v BC, Vancouver, Seattle, Severo-západní cíp USA proti majáku Cape Flattery Lighthouse, potom San Francisco, zábavní park 6 Flags u Los Angeles, Las Vegas, Grand Canyon, Salt Lake City, Yellowstone a zpátky do Calgary.

Vyráželi jsme tedy v sobotu ráno – žádný spěch, hlavně všechno v klidu a organizovaně. Nic nezapomenout a s úsměvem na tváři vyrazit na cestu. My s Renčou jsme jeli našim autem a Honza s přítelkyní na motorce.

Původně jsem Honzovi trochu záviděl a uvažoval, jestli přeci jen taky nekoupíme nějakou mašinu, ale nakonec pohodlí a finanční uvědomělost zvítězili 🙂 Nehledě na to, že představa 50 stupňů v Nevadě… na motorce… nic moc.

Ještě den před odjezdem jsem teda měl trochu nervy, protože ve čtvrtek jsem byl měnit olej v motoru a při té příležitosti jsem pro jistotu chtěl i zkontrolovat olej v převodovce a případně trochu dolít. Jaké bylo mé překvapení, když jsem šáhnul dovnitř a žádnou hladinu oleje jsem nenahmatal. Vyprázdnil jsem teda do převodovky litrovou lahev a stejně po hladině ani vidu ani slechu. O to veselejší to bylo, když jsem potom v pátek ráno před odjezdem vyrážel do práce a pod autem zůstala obrovská olejová skvrna. Řekl bych, že tak půl litru pryč. To ve mně trochu zamrazilo a tak jsem místo oběda vyrazil do servisu nedaleko od práce. Tam měli zpočátku naprosto odmítavý postoj se na auto aspoň trochu podívat, že prý mají plno. Po náležitém naléhání, zoufalství v hlase, slzách v očích, ošoupaných kolenou a křižování krucifixem majitel servisu povolil a auto zvedli. Během pár okamžiků servisman stanovil diagnózu na špatně utěsněnou poloosu (tímto děkuji Mikovu autoservisu, který mne přesvědčil, jak dobrý nápad bude, když si u nich nechám rovnou se spojkou vyměnit i poloosy – příště to chce kromě os vyměnit asi i těsnění, řekl bych…). Tak majitel servisu nakonec kývl, že mi to přes oběd udělají, že to je práce na chvíli. Nu co, cena nakonec vyskákala na $250, ale hlavně že můžeme jet a snad i dojedeme a auto přežije.

A tak jsme tedy v sobotu ráno stáli v plné zbroji před našimi dopravními prostředky, pořídili povinnou foto pro budoucí generace, nahodili motory a hurá směr západ – Go Weeeest!

Cesta do Kelowny je z větší části nudná – „dálnice“ Highway 1 místy odpovídá D1, akorát ještě musíte koukat po zvířatech. Až ještě někdy uvidim vtip, kde kanadská silniční služba lepí „semolepky s dírama“ na silnici, budu se smát, až se budu za břicho popadat…

Ještě bych málem zapomněl – Kousek za Banffem jsme najeli na zdejší vyhlášenou silnici Bow Valley Parkaway, která vede podél dálnice z Banffu do Lake Luise. Cesta je o něco delší a o dost pomalejší, ale aspoň je z ní něco vidět. No a my jsme cestou viděli medvěda! Konečně taky!! Poprvé, živýho a nikdo po něm nestřílel!!  …Si tak jedeme po silnici, tečou nám nervy, že ten mamlas před náma jede 40 a najednou staví a před nim kolona. „No já se z toho…“ A tu si všimnu, že se k nám blíží nějaká pani – ranger. Tak čekám, že tam je buď nehoda, nebo nějaká šťára, nebo prostě jen zdržují provoz. A ono ne.. Prý je tam kousek od silnice medvěd a tak jestli se na něj chceme podívat, tak máme zůstat v autě, jinak že můžem jet dál.

Jelikož z našeho místa jsme viděli tak akorát prd, tak jsme začali pomalu předjíždět stojící kolonu z které čouhalo milion objektivů, hlav a jiných údů. Trochu jsem přemejšlel nad tim, jak asi Honza zůstane v „bezpečí svého vozidla“, ale tak… nějak si poradí. Kdyžtak máme někde vzadu v kufru ten sprej na medvědy 🙂

No a jak tak objíždíme kolonu, tak tam fakt byl! Malej, roztomilej méďa tam mordoval křoví asi 10 metrů od silnice. A všichni ti lidé a auta na ní mu byli totálně volní! Odhadovali jsme, že už to asi bude dospělý medvěd, ale v hodně mladym věku, protože byl skutečně poměrně malej – tak 60-70cm v kohoutku. Tak jsme se pokusili udělat pár fotek, ale nic než černý flek za křovím na nich vidět nebylo 🙁 Tak jsme vyrazili dál.

Cestou po Hwy1 nás zastihnulo několik slejváků, tak jsme s Renčou utěšeně konstatovali, že jsme rádi, že sedíme v autě. Ti za náma až tak spokojeně nevypadali, když při každé zastávce drkotali zubama a nadávali na počasí. Nicméně zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní, že? Takže jsme jeli dál i při pokračující nepřízni počasí.

Kelowna je vlastně docela kousek – asi 600km, tak když jsme odbočovali z Hw1, čekalo nás už jenom nějakých 200km. Dost překvapivý pro nás bylo, že fakticky hned jak jsme sjeli z dálnice, tak se úplně změnil ráz krajiny, počasí i silnice. Rázem to byla pěkná silnička, co se vesele klikatila mezi různě roztroušenou civilizací, políčky, upravenými vesničkami a světlem ozáženými kopečky. Do toho vysvitlo sluníčko, oteplilo se, ptáčci cvrdlikali, traktory traktorovaly a vůbec začalo být tak nějak příjemně. Takže těch posledních cca 200km jsme si skutečně užili.

Do Kelowny jsme dorazili navečer. Honza dopředu domluvil ubytování u nějaké slečny přes Couchsurfing, tak jsme to vzali rovnou tam. Tam nás slečna (už nevim jméno) přivítala a ukázala na zahradu, kde si můžem rozbalit stany. Gauč se teda asi nekoná, ale vybavení jsme, takže žádnej problém. Až v noci nás trochu překvapilo, když nám stan začaly sprchovat zavlažovací sprinklery 🙂 Dělá to docela slušnej rachot takhle z metru do stanovýho pláště. Souboj vůli a ignorace nakonec prohrál ve svém stanu Honza, vylezl ze spacáku a hodil na trysku hadr. Takže zavlažování dozavlažovalo.

Druhý den jsme dopoledne vyrazili do města. Kelowna je rozdělena jezerem Okanagan Lake na dvě půlky, které spojuje plovoucí most. Musim říct, že je to docela impozantní, když po něm člověk jede. Po návštěvě turistického centra jsme vyrazili na Myra Canyon Trail – trasa bývalé železnice, která vedla po úpatích okolních kopců/hor a byla složená z několika tunelů a dřevěných mostů. Půjčili jsme si kola a celou 12km trasu jsme si projeli tam a zpět. Hodně pěkný výhledy.. a je to skutečně zajímavý, jet po dřevěném mostě ve výšce pár desítek až nějaké té stovky metrů. Zvláště ti s …respektem… k výškám to velmi oceňovali.

Po Myra Canyon jsme sjeli zpět do města a navštívili místní vinařské „muzeum“. Fakticky šlo o nevelký krámek s vínem, kde se snaží propagovat a prodávat vína z okolních vinic – Kelowna je obsypána vinicema. Snažili jsme se tvářit hrozně odborně a tak nám paní neprozřetelně nabídla ochutnávku vzorků, abychom si mohli vybrat, jestli nám víno sedne. Honza se toho hned chytil a tak se tam za chvilku všichni kromě řidiče vesele nalejvali… Pani trochu tuhnul úsměv na tváři. „A chcete ochutnat i červené?“ „Ale jistě, jistě… Hmmm hmm… máte ještě trochu? Hmmm…“ Po téhle ochutnávce museli jít trhat nové hrozny, řekl bych…

Po vypíti muzea jsme vyrazili očíhnout místní pláž. Překvapivě to na tu docela žilo i když je Kelowna v zásadě nevelké město. Celkově se nám dost líbila – nazvali jsme se jí malym Vancouverem.

Kolem šesté jsme se docourali zpět k našemu bivaku, zabalili a vyrazili směr Vancouver. Zbývalo asi 400km, takže fakticky za rohem….

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

A ještě v rychlosti…

Jelikož zítra vyrážíme na velkolepou dovolenou (!!), tak ještě v rychlosti shrnutí, co bylo mezi Vanem a dneškem.

Katka s Tomášem se úspěšně odstěhovali a vyrazili budovat své světlé zítřky a zářivou , šťastnou budoucnost na Maltu. Země, která je dle všeho přímo zaslíbená pro celodenní opalování na pláži a večerní výdělky v rytmu zábavy za barem – zkrátka životní sen! 🙂

Honza se pro změnu úspěšně nastěhoval a ani ne po 3 týdnech za ním přifrčela přítelkyně Elča na své asi nejdražší prázdniny v životě.

Taky jsme s Honzou a Pavlem skočili rovnýma nohama do „podnikání“ a společně pořídili na místní aukci auto za účelem následujícího prodeje. Celá tahle akce měla dost komický průběh, když jsme po asi 2 hodinovém pečlivém selektování vhodných vozů a stanovení jasné nákupní strategie a finančních limitů koupili snad první auto co přijelo na plac – úplně jiný auto, který jsme nikdy neviděli, neprošli jsme ho a bylo z úplně jinýho vrhu, než jsme chtěli :)) Nicméně i přes zmatky a počáteční paniku po převzetí vozu se nám ho nakonec celkem úspěšně podařilo přeprodat. Výdělek sice nic moc, ale rozumně zaplacený den na aukci.

Udělali jsme si s Honzou a Elčou výlet k Lake Luise, prošli jsme stejnou trasu, o co jsem šel loni s Romanem a užili si hezký den.

Zajeli jsme si taky jeden den na rafty do Fernie. Už cesta tam v 6 ráno byla místy docela zážitek – mlha povalující se mezi kopečky, nasvícená sluncem visícím těsně nad obzorem. Krajina takhle vypadala sice jen kousek, ale prostě to bylo pěkný. Pak dál jsme projížděli pro změnu úplně mrtvými městy / vesnicemi, kde nebylo snad vůbec nic. V jednom jsem dokonce viděl u silnice „Fly shop“. Z toho jsem usoudil, že tam je tak mrtvo, že i mouchy tam musí dovážet a prodávat, aby se tam aspoň něco hýbalo. Docela jsme si s timhle vtipem nějakou chvilku vystačili 🙂 Samotný raftování bylo … fajn. Určitě to stálo za tu zlevněnou cenu na Grouponu (něco jako Slevomat), ale že by to byl nějakej adrenalin, to teda zase ne. Teda aspoň pro nás Evropany z chudých, necivilizovaných zemí, kde musíme dennodenně bojovat o přežití. Pro místní to možná byl dechberoucí zážitek – soudě dle neustálého pištění, hýkání a wou-ování. Každopádně fajn den a zase nějakej ten zážitek.

Taky jsme společně navštívili místni Olympic Park a konečně vyrazili na bobovou dráhu a zipline. Bobovka – to je skutečný koryto, kde se v zimě jezdí závody s čtyřboby a jela se tu v 88′ olympiáda. Během letních měsíců je to k dispozici jako „adrenalinová atrakce“, kde nasednete do čtyřbobu na kolečkách a nějaký závodník vás proveze. Údajně se má jet něco kolem 100km/h a přetížení 4G, ale s náma se jelo nějak opatrně – jen asi 90km/h :(( Nicméně i tak zážitek. Pilotovala nás kanadská Olympionička Jenny Ciochetti. Máme jí i na nějakym videu 🙂

A po bobech následovala zip-line ze skokanskýho můstku. Mají tu lano natažený z toho nejvyššího můstku (tady 90m můstek) dolů do údolí. Frčíte si to prý až 140km/h. To se taky dost povedlo, jen to tak rychle uteče, že si člověk nestihne ani pořádně cvrnknout do gatí a už je dole.

Včera jsem byl měnit v autě olej a doplňovat olej do převodovky jen proto, abych ráno našel pod autem mastnou louži jako ..velkou. Takže převodovka opět bez oleje. Teď během oběda jsem teda odvezl auto do servisu a prý naštěstí jen těsnění u poloosy, tak za mrzkých cca $250 bude opraveno. Snad tedy budem mít zítra čím vyrazit 🙂 Takže se těšíme, všechno snad dopadne na jedničku, auto doufejme přežije a my s ním. Po návratu sem snad už zase nahraju nějaký fotky!

Mějte se všichni krásně!

D+R

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Vancouver podruhé – 2. část

V neděli ráno jsem napsal sestřence Míše, že jsme opět ve Vanu a jestli má nějaké plány. Chystala se sice s Jasonem vyrazit na pláž, ale my jí program ochotně překopali 🙂 Domluvili jsme se na sraz na našich oblíbených farmářských trzích kolem druhé odpoledne.

Po snídani jsme si sbalili svých pět švestek a vyrazili do města. Tam jsme si prošli centrum a zavítali na Sun Tower s vyhlídkou na město. Celkem se nám to courání protáhlo a tak jsme na sraz s Míšou dorazili až v půl čtvrté. Bylo milé, že ani nedávali s Jasonem najevo, že by jim to nějak vadilo 🙂 Poklábosili jsme, prošli trh, mrkli na žonglující kejklíře, dali procházku kolem vody a zase se rozloučili. Ještě cestou kolem vody jsme očíhli místní hausbóty – čekal jsem takový ty klasický hausbóty alá Saturnin, ale tohle byly legitimní domy na vodě. Prostě plovoucí dvoupatrovej barák. Nevěřil jsem vlastním očím.

Po rozlučce jsme se nalodili do našeho vozu a jeli navštívit Honzovu kamarádku, která pracovala někde v cukrárně. S tou jsme domluvili sushi-oběd na druhý den a ochutnali místní zmrzku.

Na večer jsme si naplánovali grilování na zahradě a tak po nutném nákupu v Safeway jsme domů přitáhli hromadu hovězího, zeleniny a nějaký to víno. Honza nás ještě oblažil svým přístupem profesionálního hasiče a při podpalování grilu si zvládnul spálit vlasy a depilovat ruce. Ostravští hasiči by na něj byli nepochybně právem hrdí 🙂

Ke grilču jsme samo pozvali i majitele domu a tak jsme strávili příjemný večer s medium-rare flákotou, vínem a rozhovory s domorodci.

V pondělí jsme ráno vyzvedli míšu s psiskem a dali jsme procházku po univerzitním lesoparku a pláži. Docela nás zaujalo, že na pláži je konkrétní úsek, kde je pejskařům doporučeno dávat na své čtyřnohé společníky pozor, neboť poblíž hnízdí orli a občas mají na nějakého menšího psa zálusk. Zákeřní to papoušci :))))

Po příjemné procházce už jen opět rozlučka s Míšou a následná cesta 1000 km zpět do Calgary. Všichni v autě jsme si řikali, proč že se tam vlastně vracíme. Nicméně hned u první benzínky ve Vanu, kde jsem tankoval za „úžasných“ $1,50/l nám to došlo 🙂

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Vancouver podruhé a jinak – 1. část

Po našem velikonočním cestováníčku jsme se rozhodli, že na další prodloužený víkend bychom mohli dát zase výlet do Vanu. S tím, že tentokrát bychom nevyužili služeb luxusní nízkorozpočtové dopravy aka Greyhound a vydali bychom se vlastním vozem. Navíc náš nový budoucí spolubydlící Honza projevil taky touhu cestovat a na internetu se ozval ještě jeden zájemce o přepravu, takže bylo rozhodnuto. Děleno čtyřma vychází náklady na cestu do Vanu a zpět na cca polovinu ceny jízdy busem. A bez otravných lidí okolo.

Před odjezdem jsme pěkně pohladili našeho stříbrnýho draka a pěkně ho požádali, aby nás v pořádku a bez problémů dovezl tam i zpět. Asi se mu takové zacházení líbí, neboť zatím naštěstí nijak neprotestoval… zkrátka držák. Co na tom, že už má na zádech 220 tisíc křížků 🙂

Jelikož jsme si chtěli z víkendu užít co nejvíc, tak jsme vyráželi už v pátek po práci, abychom mohli už v sobotu dopoledne pěkně poznávat město plné života.

Cesta proběhla celkem bez problémů, ale je fakt, že 1000km v kuse po celym dnu v práci… no znám i lepší zábavu. Na posledních 200km jsem dal řízení Renče, ať se můžu aspoň malinko prospat. To už jsme byli v Britské Kolumbii a jeli zase po víceproudé dálnici. Jinak cesta v noci přes hory je skutečně zážitek – silnice jsou kvalitou podobné těm v Čechách a všude jede bambilion kamionů. Tady myslim nemají povinné přestávky a tak všichni valí tak dlouho, dokud nedojedou a nebo někde nenabouraj. S přepínáním dálkových světel se tu taky nikdo moc nestresuje a tak celá cesta probíhala vlastně za částečné slepoty.

Nicméně nakonec vše naštěstí v pořádku a cca kolem desáté jsme dorazili do Vanu. Už od pátku jsme sháněli ubytování přes Air Bed & Breakfast (www.airbnb.com), ale jaksi neúspěšně. Takže po příjezdu do města jsem znovu poslal několik žádostí o ubytování a nakonec se poměrně rychle zadařilo a za rozumnou cenu cca $30/os/noc. Sehnali jsme ubytování ve spodním patře jedné vilky s nádhernou zahradou. Majitelé byli takový postarší pár – podle všeho hodně zcestovalí a vzdělaní. A taky skutečně milí a ochotní. Takže jsme se ubytovali a zapadli hned do postelí s budíčkem za tři hodiny.

Za mohutného přispění budíku jsme se neochotně zvedli z postelí a vyrazili na obhlídku města. Je pravda, že auto dává i ve městě jako Vancouver prostě svobodu. Zavítali jsme zase (pro Honzu poprvé) do přístavu, prohlídli pár parků a vyrazili mrknout na oceán. Našli jsme takovou „vyhlídkovou trasu“, která vedla cca 4km hluboko do oceánu – šlo se po zasypaných kanalizačních(?) trubkách a na konci byla vyhlídka. Bylo to teda pekelně dlouhý, strašně tam foukalo a na konci nic nebylo, ale už pro ten pocit… 4 kilometry v oceánu.

Po fotkách alá Titanic jsme se vrátili k autu a vyrazili zpět do našeho dočasného domova. Tam na nás čekal seznam doporučených míst a restaurací v okolí, který pro nás nachystala paní domu + lahvinka červeného. Skutečně pozorné a mílé 🙂 Tak jsme šli očíhnout „naší“ čtvrť. Bydleli jsme ve West Vancouver a podle všeho to byla skutečně lepší čtvrť – obrovské domy, nádherné zahrady, spousta barev, keřů, květin a stromů všech barev a vůní. Skutečně nádhera a i pro někoho, kdo nechává kytky s pravidelnou pravidelností schnout na balkoně. Všem se nám to strašně líbilo a tak jsme dlouho filozofovali nad tím, jestli je nakonec dobře nebo špatně, že jsme šli do Calgary a ne do Vanu. Kdysi v občance jsme se pro tyhle věci učili termín „sladký citron“.

Dorazili jsme na Marina Drive, ulici kousek od pobřeží a prohlíželi místní krámky. Bylo cca třičtvrtě na osm a téměr všechno už bylo zavřeno – včetně restaurací(!!!). Po chvilce zklamání jsme objevili jednu malou restauračku, kde měli mít do osmi a tak tam Honza vtrhnul, jestli se ještě můžem posadit. Obsluha nás ujistila, že určitě a budem velmi vítání. Teda obsluha – podle všeho to byla paní majitelka 🙂 Tak jsme si sedli a naobjednávali si z krátkého, ale dobře znícího menu. Padlo tam nějaké kachni stehýnko u Honzu, já si pochutnal na tataráčku a Renča měla už nevim co 🙂 Nicméně všechno to bylo naprosto úžasný. Jen to samozřejmě byly takový ty porce, kde se počítá ještě se dvěma předkrmy, dvěma hlavními chody a dvěma deserty. Což bychom si i rádi dali, ale jedna věc byla rozpočet a druhá, že jsme si připadali trochu divně, když jsme byli v restauraci během pár minut jediní a obsluha s kuchaři už vypucovali celou kuchyň i zbytek restauračky a řešili provozní věci na další den. A během toho po nás pokukovali 🙂

Nicméně byli skutečně hrozně ochotní a dokonce se i kuchař přišel osobně zeptat, jestli je vše dle našich představ. S plnou pusou se blbě mluví a tak mu zahuhlání muselo stačit. S majitelkou jsme ještě trochu poklábosili a správně odhadli, že je z Francie. Asi proto tu měli otevřeno ze všech podniků nejdéle.

Po véče jsme ještě prohlídli noční pobřeží a oceán, udělali pár fotek a hurá do postele.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Cestováníčko

Zase nám uběhly dva měsíce od posledního příspěvku a tak ja na čase sepsat paměti, co se tu událo.

O Velikonocích jsme si udělali v partičce 6ti lidí výlet do British Columbia – vedlejší provincie. Jako správní, ureptaní Češi jsme se shodli na tom, že v BC je všechno daleko víc sexy, než v Albertě (naší provincii). Teda všechno kromě cen.

Alberta má tu (jedinou) výhodu, že se zde neplatí provinční daně, pouze federální. Takže všechno od jídla po benzín je o cca 10% levnější.

Na Velikonoce jsme teda vyrazili z Calgary horama do Radium Hot Springs, BC. Tam jsme nadělali nějaký fotky, na benzínce rozbili měrku na tlak v pneumatikách (moje práce, přiznávám) a našli 20km vzdálený resort, kde jsme se rozhodli přenocovat. Dvoupatrová chatka se všim všudy včetně grilu za cca $35 na osobu a za chatkou lanovka, která vedla do „vyšších pater“ resortu – asi 100m dálkově a 8m převýšení. Bylo to vyloženě vtipný.

Po procházce, večerní grilovačce a přespání jsme ráno nasedli do našich dvou vozů a vyrazili údolím na sever k městečku Golden. Tam jsme plánovali další přenocování.

Co se honosí velebným názvem Golden …je ve skutečnosti úplně strašná a ošklivá díra, kde nic neni. Teda krom turistickýho informačního centra. Když jsme se tam ptali na zajímavosti v okolí, tak nám pani doporučila, ať se jedem podívat na nedaleký dálniční most, který byl nedávno postaven :)))) Bohužel teda k mostu a jeho prohlídce nevedla žádná jiná cesta, než ona dálnice, takže to samotnou prohlídku trochu komplikuje.

No co, na třetí dobrou jsme našli rozumné ubytování v hotelu – Amanda, kde byl i bazén pro hosty. Na pátou dobrou jsme našli i jednu otevřenou hospodu/restauraci (sobota cca 6 odpoledne) a Renča neomylně trefila krámek s cetkama. Celý zbytek „města“ byl buď zavřený, zabedněný, zbouraný, nebo přestavěný na nějakou továrnu… ale zrovna cetkárna musela být v dosahu a ještě otevřená. No co. Zapadli jsme do restaurace a objednali si z místního variabilního menu, čítajícího asi 3 různé burgry, jednu polívku, fish & chips a jeden salát. Mistr Pohlreich by asi dvakrát neplesal… a kdyby se rozhodl jíst aspoň přiměřeně zdravě, připadal by si spíš jako v pekle. Po chvíli se připojila i Renča se zbytkem dámského osazenstva a začalo se hodovat.

Člověk má vždycky rozporuplné pocity co říct, když za ním během jídla 5x přijde obsluha/majitelka a ptá se, jestli je vše v pořádku a chutná. Co na to říct, když máte hlad, že byste snědli i kýbl hřebíků a železářství má zrovna zavřeno. Tak to nezbude, než sníst tu mastnou smaženou věc, doplněnou o hromadu hranolek. Ono by to v zásadě chuťově nebylo ani tak špatný, ale Vaše srdce, játra a celý trávicí trakt vás svorně prosí o milosrdné utracení v podobě harakiri, jen aby nemuseli procesovat ty dva hektolitry tuku.

Takže samozřejmě všechno je „good“ a „delicious“.

Po lehkém obědě jsme se rozdělili a část si jela prohlídnout město – zda je to skutečně tak, jak to vypadá… a druhá část, čítající mě, Renču a Honzu (viz. později) vyrazila na obhlídku nějaké rokle v horách. Rokli jsme nakonec nenašli, tak jsme aspoň prohlídli nějaký rybník a jeli zpět. K večeři už raději jen zdravá strava u přítele Donalda a do hotelu. Dávali zrovna Batmana, tak se u toho pěkně usínalo.

Třetí den nás čekalo Lake Luise a pak domů. Cestou do LL jsme ještě zastavili v městečku Field. Tam jsme se v místním návštěvnickém centru dozvěděli, jak si Kanada váží své zvěře a přírodního bohatství. Měli tam vycpaného medvěda (na všech čtyřech měl asi 50cm), který se párkrát vrátil vyhrabat popelnice a tak ho prostě zastřelili. Je fakt, že léčba zraněné popelnice musí být neuvěřitelné náročná a vyčerpávající.

Jedinou pozoruhodností Fieldu byla hospůdka u nějkých čuníků, nebo jak se jmenovala… kde kupodivu docela dobře vařili. A dost slušný překvapení bylo, když na nás servírka promluvila česky. Chvíli jsme laborovali, jestli to pro ní je příjemné zpestření a nebo jestli jí hlavou proletěla myšlenka „a sakra, tak to zase bude dýško stát za houby“. Tak jsme s ní chvíli poklábosili, nechali si poradit co k jídlu. Trochu nás překvapovalo, že dobrovolně už několik let žije v takhle živym velkoměstě, ale prý se jí tam líbí a chodí pořád do hor. Tak proč ne.

Cestou jsme ještě zastavili u nějakého zamrzlého jezera a potom jakéhosi přírodního mostu. Voda… ta voda mě prostě nepřestává fascinovat. Její barva je prostě… no úžasná.

Když jsme dorazili do Lake Luise, tak nás pro změnu čekalo plný parkoviště a mraky turistů. Prošli jsme se po zamrzlém jezeře k zamrzlým vodopádům, kde jsem si udělal společnou foto s Jardou na Skypu. Bohužel na fotce je prd vidět, ale prostě vim, že tam se mnou byl 🙂

A po procházce po LL nás čekala už jen cesta domů. Během tý tak nějak slovo dalo slovo a vyvrbila se z toho zajímavá věc. Cestu na tenhle výlet jsme totiž veřejně inzerovali do czsk komunity v Calgary a tak se k nám přidal Honza – nově příchozí panáček v Calgary. Přijel před 2 měsíci a zrovna bude hledat nové bydlení. A jelikož Tomáš s Katkou už naplánovali svůj odjezd na půlku Června, tak by to tak nějak akorát vyšlo, že budem mít volný pokoj. A protože se Honzík během těch třech dnů jevil jako slušný panáček bez nějakých zásadních úchylek nebo podivných postojů, a dost jsme si rozuměli, tak se k nám v Červnu nastěhuje.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

ROK!!

Je to neuvěřitelný… je to prostě neuvěřitelný, ale je to tak. 6. dubna jsme tu byli přesně rok!! Dle původního plánu jsme se měli už nacházet v rodinném kruhu a užívat si opět krás a výhod domova, potažmo ČR. Ano – možná nevěříte, ale skutečně život v Evropě nám prostě připadá hezčí, barvitější, zajímavější se spoustou výhod. Ale to je na takové středně dlouhé povídání – když bude někdo chtít.

Takže jak se blížilo datum vypršení našeho původního pracovního povolení, museli jsme urychleně vyřídit nové povolení nebo začít balit saky-paky. 10 dní před limitem jsem v práci konečně dostal na stůl schválené LMO – Labour Market Opinion – tzn. potvrzení od kanadského úřadu pro lidské zdroje, že pracovní trh Kanady unese, když moje firma zaměstná cizince na dané konkrétní pozici. Jde fakticky o nejdůležitější papír v otázce vystavení pracovního povolení. Takže s LMO v ruce jsem se chopil vyplnit obě žádosti – mojí a Renčinu, jakožto mojí oficiálně uznané partnerky (dostala papír s razítkem, žádnej prsten 🙂 )

Po dvou dnech online papírování bylo odesláno a zažádáno. Od kamaráda jsem si ještě musel půjčit kreditku, abych mohl zaplatit přes internet – debetní karty neberou.

Spolu s vypršením pracovního povolení nám vypršelo i cestovní pojištění v Čechách a taktéž místní zdravotní pojištění + platnost čísla pro sociální pojištění. Prostě aby toho papírování nebylo málo.

Dojeli jsme si na Registry Office pro nové zdravotní pojištění, ale stejně jsme nepochodili – musíme dodat až samotný pracovní povolení a oni nám pak zpětně uznají zdravotní pojištění.

Překvapivě přesně v den vypršení lhůty pro vystavení WP (pracovní povolení) nám přišla zpráva, že bylo vše schváleno a nové WP zasláno poštou. Jaká radost… Až do chvíle kdy jsem zjistil, že jsem omylem ke své žádosti napsal špatně adresu. Jak se to může stát???? No dejte si dohromady 2 dny vyplňování formulářů a trochu toho stresu z toho… Potom zkrátka nemusí každému člověku dojít, že „street number“ je ve zdejším podání číslo DOMU nikoliv ulice! Jasné jak facka, že?? Takže zkrátka mé WP ještě někde putuje místní poštou. Nicméně Renče dorazilo zcela překvapivě během 4 dnů! To jsme tu teda vážně ještě nezažili.

Tak teď čekáme, až dorazí i můj cár papíru a pak začnem plánovat nějaký cestování dolů do USA. Už jsem vymyslel trasu podél západního pobřeží do San Francisca, tak uvidíme, jak to klapne. Hlavně v práci.

Jo když jsem u práce… tak novinka… aby to nebylo jednoduchý, tak Renča je opět nezaměstnaná. Přesně v den, kdy jsem zažádal o prodloužení pracovního povolení a nám oběma se tak automaticky prodloužila platnost původního WP, tak Renče v práci oznámili, že pro firmu bude lepší, když s ní ukončí spolupráci. Prý firma neví, jak dlouho tam ještě bude moci zůstat. Docela paradoxní, když vezmu v potaz, že tam dle všeho pracovala asi nejvíc, peníze měla takřka nejmenší, ještě 3 dny předtím říkali, jak by jí rádi přidali a hlavně… tři-čtvrtě roku jí slibují, jak jí zařídí LMO a WP, pak se na ní vykašlou a ve chvíli, kdy už nemusí řešit ani to, tak jí propustí. Osobně mám dojem, že některé z ostatních kolegyň se začaly bát, že vypadají jako naprostý netáhla (což teda skutečně jsou) a tak bylo potřeba odstranit tu cizinku, která zavádí nepěkné pracovní standardy.

Naštěstí na tom teď nejsme nijak vyloženě závislí a tak už to není taková tragédie. Domluvili jsme se, že je podstatnější, aby pořádně šlápla do tý Angličtiny a při tom se koukala spíš po nějaký normální práci. A nebo se aspoň naučila dělat rychlostí střeleného lenochoda – ať nevyčnívá. Zkrátka jinej kraj, jinej mrav…

Původně jsem myslel, že tu rok ani nepřežijem… Potom jsme oba zjistili, jak neuvěřitelně rychle to uteklo a teď… … … teď si to tu ještě prodlužujeme. Neuvěřitelný, nečekaný, rozporuplný. Jeden neví jestli se radovat nebo brečet. Asi obojí.

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Yellowstone National Park

A máme za sebou druhý větší výlet. Tentokrát jsme směřovali do Montany v USA navštívit zimní Yellowstone. A nešlo pouze o kochání se přírodou, ta byla převážně pod sněhem, ale mimo jiné taky o spálení pár litrů benzínu na sněžných skútrech. Takže hurá na to!

Na cestu jsme vyrazili s Pavlem a Lenkou (známí z Calgary) v Sobotu, půl druhé ráno. Po cca třech hodinách cesty na jih jsme dorazili na hranice s USA. Tam nás přivítala rozespalá pohraničnice. Samozřejmě vstup na svaté území není jen tak, takže jsme museli vyplnit zelenou žádost, sejmout otisky, nechat se vyfotit a pak ještě zaplatit $6 za osobu. No není to krása? Renča ještě (jako zkušený pašerák) nenahlásila ani Ň z všeho toho jídla, co s sebou jako vrchní provianťák táhla. Což je samozřejmě dobře.

Za hranicemi jsme s Reni na zadních sedadlech opět upadli do jakéhos-takéhos spánku a Pavel za volantem si nastavil telefon do podélné polohy a pustil si televizi. Prý že je to teď pár set kilometrů rovně. Raděj jsme si vzadu tedy znovu překontrolovali pásy a rychle zavřeli oči.

Někdy kolem poledne jsme dorazili na severní stranu Yellowstone. Byl zrovna prodloužený víkend (pondělí nějaký svátek) a tak se vstup do parku neplatil. Projeli jsme pod kamenným obloukem a hned po pár metrech nás uvítaly nějaké srny – vapity nebo co. A o kousek dál se už povalovalo stádečko bizonů. Takže jsme hned vytasili fototechniku a za jízdy se snažili aspoň něco zachytit.

První zastávka byla u jakési říčky, která se slévala s horkým pramenem vyvěrajícím hned vedle. A v určitém místě od „soutoku“ byla teplota vody podle všeho optimální na koupání. Aspoň podle hromady těl v plavkách, která se ve vodě nacházela. Venkovní teplota byla jinak něco mezi -5 a -10 stupňů.

Nedaleko se páslo další stádo bizonů a srdnatě si hlavou a rohy razilo cestu skrz sníh k uschlé trávě pod ním. Bizoni jsou prostě fascinující.

Původně jsme si řikali, proč nejdou a prostě nespasou trávu kolem horkýho pramene, kde není sníh. Jak jsme ale zjistili z dokumentu o Yellowstonu, tak výpary z pramene tvoří trávu z dlouhodobého hlediska jedovatou i pro bizony. Takže se k tomu uchylují jen v nouzi nejvyšší. Chytrý kravičky 🙂

Veselá situace nastala, když se stádečko při svém spásání přesunulo akorát na cestu, kudy se lidi dostávali k řece. A samozřejmě plánovali, že se po ní dostanou i zpět. Takový bizon se tváří úplně klidně a naprosto flegmaticky, ale zkrátka věřte tomu, že v klidu projdete těsně vedle něj, když některé kusy vám koukají z očí do očí. My naštěstí už byli dávno dál na cestě a tak nám nezbývalo, než se uvězněným nešťastníkům pouze posmívat 🙂

Od řeky jsme se přesunuli ke kaskádovitým usazeninám, které tvořily jezírka z vyvěrané vody. Taky pěkný, ale pod sněhem a s naprosto mrtvym, zimnim okolí to trochu ztrácelo kouzlo. Navíc počasí taky nebylo nic moc. Tak jsme to tak profičeli, nasedli do auta a dali se na americkou turistiku – prohlídka z vozu.

Udělali jsme si takovou okružní jízdu po okolí, kde jsme cestou nafotili nějakou zvěř, která se pásla v dostatečném dosahu. I přes všeobecnou touhu jsme bohužel nepotkali žádné vlky a tak jsme ulovili duši aspoň jednomu kojotovi.

Cestou po silnici nás několikrát míjela stáda bizonů a to tak, že skutečně těsně – jeden nám málem poslintal zrcátko. Nicméně pokaždé to byla nádhera – jak si prostě tak klidně jdou a všechno okolo jen jako „berou na vědomí“. Až jsme se místy cítil úplně provinile, že v některých kusech jsem jasně viděl lahodný 300g biftek.

Na večer jsme dorazili za západní hranici Yellowstone parku do městečka Yellowstone a ubytovali se v zamluveném hotelu. Jelikož bylo po desáté a to znamená, že všude chcíp pes a není šance sehnat cokoliv k jídlu, vybalili jsme zásoby, co jsme ještě cestou nalovili v samošce. Instantní polívky, palačiny do mikrovlnky a tak. Prostě hnus velebnosti. A to ani nemluvim o tom, jak to chutnalo…

Druhý den jsme vyrazili na prohlídku městečka a po zjištění že kde nic tu nic, jsme se rozhodli podniknout krátký běžkařský výlet do okolí. V půjčovně nás podle všeho hned správně odhadli na poloprofesionální závodníky na běžkách a tak, když jsem poté venku zkoušel, jak mi půjde sprint volnou technikou, tak za mnou vyběhla pani z půjčovny a ujišťovala se, že máme běžky správě nasazeny, víme která strana patří dopředu a že nemáme jezdit po silnici, kde neni sníh. Abych jí řádně poděkoval za starost a ujistil jí, že se nemá čeho bát, tak jsem vzápětí utrhl očko na hůlkách.

Spolu s Renčou a Lenkou jsme si udělali takové malé kolečko (5km) ve volné přírodě s mizerně vyjetou stopou. Pavel si zatim dal to kolečko tam a zpět a ještě prohlídku jiné trasy (8km). Jak byla stopa na naší cestě mizerná, tak po našem průjezdu se to za stopu místy už asi ani považovat nedalo. Jeden by neřek, jaký to udělá zajímavý terénní profil, když tři lidé za sebou zapadnou do dvou metrů sněhu a nemůžou se vyhrabat ven. A to opakovaně.

Každopádně za necelou hoďku a půl jsme úspěšně zakončili náš dobrodružný výlet na běžkách a v pořádku se vrátili na hotel. Byl akorát večer, tak jsme vyrazili na lov do města. Trochu překvapení, že ač bylo kolem deváté, tak už vše bylo zavřené a nebo už se nevařilo (ani McDonalds!!). Takže nakonec opět nákup na benzínce a polotovary v mikrovlnce. Tentokrát to naštěstí nebylo tak tragický. Po „večeři“ jsme dali bazén, vířivku a do postele.

Další den nás, kromě cesty domů, čekal zlatý hřeb. Ráno jsme zaskočili do půjčovny a rázem jsem sedlali tři sněžné skůtry. Já s Renčou každý svůj a Pavel s Lenkou jeden dohromady.

Jen co jsme vyrazili na vyhlídnutou trasu (asi 80km celkem?), tak Pavel zapadnul do hlubokýho sněhu. Ujeli jsme asi 100 metrů a byli ještě ve městě. Dalších 20 minut jsme strávili pokusy s různými technikami, jak skútr vyprostit. Nakonec kolem jel nějaký domorodec a s akcí nám pomohl. Takže po dalších 10 minutách jsme celí propocení znovu vyrazili na cestu.

Po cca 5km jsem pro změnu zapadnul já. Chtěl jsem udělat hrozně hustý free-ride hlubokym sněhem a … no zkrátka dalších 30 minut dolování skútru. Navíc jsme se stali asi jakousi atrakcí pro kolem jedoucí místňáky, kteří ale naštěstí velmi ochotně pomáhali. Takže když jsme stroj nakonec vyprostili ze sněhu, tak počet účastníků akce se rovnal cca 10 lidem + vedle stojící Renča s Lenkou.

Pak už jsme si dávali celkem pozor a víceméně se drželi vyznačené trasy. Tzn. já jsem zapadl už jen dvakrát a Pavel taky tak. Cestou jsme si trochu zablbli na nějakých kopečcích a malých cestičkách a udělali pár fotek.

Když bylo kolem poledne, tak jsme s Renčou usoudili, že možná byla chyba mít každý vlastní skútr – už jsme byli docela vyšťavení. Tak jsme se s Pavlem rozdělili a vyrazili pozvolna zpět do města, kdežto on jel ještě někam dál.

Cestou domů jsem v jednom místě narazil na sjezd do údolí, který na druhé straně měl protisvah a celý to vypadalo jako jeden obrovský skokanský můstek. No zkrátka se nedalo odolat. Tak jsem to pustil z kopce dolů a hurá na protisvah pěkně pod plynem. Trochu mě cestou zaskočilo, že ještě před protisvahem byl pěkný hup, který nebyl ve sněhu moc vidět a tak jsem se poprvé a zcela nečekaně ocitl ve vzduchu. To trochu zacloumalo s mým odhodláním a pak mi hlavou bleskla myšlenka, že vlastně nevim, co je za tím kopcem – nebylo tam naprosto nic vidět. Jenže co uděláte, když jedete 80km/h a máte asi tak 1,5 metrů než se vznesete, že? Takže pustit plyn, pevně se držet a hlavně si to nepustit do gatí 🙂 Takže než jsem stačil překontrolovat svěrače, už jsem plachtil vzduchem a hle… ono pode mnou nic. Respektive zase malý kopeček dolů. Takže měkký dopad, brzda a otočka. Samo, aby to nebylo lehký, tak nebylo moc místa a mezi stromy už hluboký sníh – ideální místo, kde se zase jednou zahrabat. Tady by se mi to asi samotnému dost blbě dostávalo ven. Takže plný plyn a doufat.

Naštěstí se zadařilo, skútr profičel vrstvou sněhu jako dělová koule a hurá zpět na kopec za Renčou. Upřímně mi létající dobrodružství jednou stačilo a tak jsme vyrazili dál.

Po asi třičtvrtě hodince neuvěřitelně drncavý cesty (cesta byla téměř nepřetržitě rozryta do vln, které místy měly půl metru) jsme už byli nedaleko města, když co se nestalo – Davídek si vzpomněl na batoh, který má za sebou připevněný na skútru. A jak si na něj vzpomněl, tak se otočil a zjistil, že batoh na skútru evidentně již nějakou dobu přidělán není, respektive že na něm není vůbec. A samozřejmě nešlo o batoh jako takový, ale spíše o obě peněženky a oba pasy, které obsahoval.

Takže nás oba polil pot a horko zároveň, obrat o 180° a plnej kotel po cestě zpět. To, co jsme předtim jeli 45 minut jsme teď stihli za necelých 20. Když se jede dost rychle, tak ten skútr nestihne ani zapadat do těch děr, ale lítá jen po vrcholcích. Nic moc příjemná jízda, ale ono být v USA bez peněz, karet a pasů taky nic moc. Cestou jsme stavěli každou skupinku a ptali se na batoh na cestě. A všichni kroutili hlavama.

Nakonec, naštěstí a díkybohu jsme narazili na pár, který na svém skútru vezl i náš batoh. Tvářili se sice trochu nechápavě a vůbec se chovali trochu divně, ale naštěstí batoh prostě měli, celkem bez násilí vydali a tak mě i Renče spadl ze srdce kámen velikosti slušného asteroidu. Toliko k Davídkově šikovnosti.

Po návratu do města jsme zaparkovali u Donalda a dali aspoň jeden nebenzínkový oběd. Trochu jsme rozmrzli a uschli a pak vyrazili vrátit naše stroje. Setkání s Pavlem a Lenkou, nasednutí do auta a frrrrr 900km směr Calgary.

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Yellowstone – foto

Mám sice rozepsaný článek o našem zimním výletu do Yellowstone, ale jelikož jsou jisté tlaky na zveřejnění fotek, tak tentokrát přichází fotografie dříve než povídání o této velkolepé akci.

Krátké shrnutí – zima, sníh, bizoni… a už tam ani nemusíte jezdit :)

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Stěhování, trhy, zimní Canmore a Banff

Na začátku Září jsme se vítězoslavně přestěhovali do nového. Jediný problém byl, že v novém bytě nebylo vůbec nic kromě kuchyně a koupelny. Takže jsme se vrhli do shánění nábytku za odvoz, případně za pár dolarů. Nakonec se nám podařilo ukořistit docela zachovalou sedací soupravu a jeden luxusní kávový stolek. Krátká dokumentace níže.

V Prosinci jsme s Renčou a Stevem navštívili vánoční trhy ve Spruce Meadows – na okraji Calgary. Snažili jsme se nafotit vše zajímavé, nebo co bylo aspoň trochu fotogenické. Takže máme tři fotky.

A ještě před Vánocema jsme dali další pánský hike do Canmore a Banffu. Prošli jsme jakési zamrzlé koryto, podívali se na lezce, vylezli na zimní Tunnel mountain a hurá domů.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Narozeninový dar veledar

Renča sice oslavila narozeniny na konci Ledna, ale jelikož můj dárek zapadal do kategorie zážitkových a ona byla od druhého dne po narozeninách nemocná jak pes, zážitek se odložil až do půlky prvního únorového týdne.

Ve středu večer jsme se sebrali a i přes protesty, že nemá ráda překvapení a nikam nechce a raděj by na nákupy, jsme vyrazili směrem… překvapení.

Po cca 20 minutách v autě jsme zastavili na parkovišti před nízkou, nenápadnou budovou a voilais – vítejte na střelnici.

Po krátkém seznámení s instruktorem jsme si vybrali zbraně – zcela přesně to byly dvě poloautomatický pistole, jedna černá a druhá stříbrná 🙂 Dvoje 9mm náboje, sluchátka,  ochranné brýle, další set terčů a jde se na věc. Renča ještě zkoušela, jak jí padnou její růžová sluchátka. Pečlivě zkontrolovala, jestli jí ladí k nové růžové mikině a zvukotěsnost jsme otestovali obligátním „holubi“.

Potom jsme vyrazili za intruktorem. Ten byl sice taková trochu komická postavička – obtloustlejší fanoušek zbraní s brejličkama na nose v khaki oblečení – ale svojí práci dělal evidentně rád a svědomitě. Tak to má být.

Takže jsme se všichni tři společně zavřeli v malé instruktážní místnosti, kde nám vysvětlil a ukázal, jak zacházet se zbraní, jaká jsou pravidla střelnice a co rozhodně nemáme a nesmíme dělat. Po cca 10 minutách nasazujeme ochranné pomůcky a jdeme na „range“.

Nasadíme terče a instruktor nás pobízí, ať si naplníme zásobníky. Reni s tim má trochu potíže, tak to za sebe nechá udělat chlapa… tak je to správně 🙂 Potom já odstupuju od pultu a Renča míří, div si nepřekousne jazyk. Chvíli se nic neděje a nervozite stoupá… a pak se ozve PRÁÁÁÁÁSK – rána jak když střelí. Zpětnej ráz s Renčou slušně zacloumal, ale bylo znát, jak z nás všech opadlo napětí, že má to své poprvé za sebou. Navíc zjištění, že první zásah byl přímo na střed, nás s instruktorem uvedl trochu do rozpaků – poněkud nechápavě jsme se na sebe podívali a něvěděli, jestli něco říct nebo raděj mlčet. Tak jsme pro jistotu mlčeli a já se aspoň začal dmout pýchou.

Pak už to tam Renča sázela jednu za druhou a já se k ní po chvíli připojil. Dohromady bychom byli hrozná vražedná dvojka… pokud by teda někdo chvíli počkal, než na něj pořádně zamíříme.

Za cca hodinku bylo hotovo a musel jsem uznat, že mé zásahy byly o něco horší, než u Renči. Určitě jsem měl horší zbraň… a světlo… a foukal mi vítr, terč se trochu kejval, brýle divně zakřivovaly prostor a úplně ze všechno nejvíc nejdůležitější je, že jsem jí chtěl udělat radost 😀

Po umytí a sbalení věcí jsme ještě objevili plakát z České Zbrojovky, tak jsme udělali foto a domů. A jelikož Renča celou cestu domů střelbu rozebírala, tak myslim, že se dárek nakonec zadařil. Už plánuje, že musíme jít znovu 🙂

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Grassi Lake, Canmore – foto

Asi jeden z nejhezčích hiků, co jsme s Renčou zatím podnikli. Výšlap ke Grassi Lake byl takový přiměřený – už to chtělo pevnější boty, ale jinak žádný drama. Po výšlapu do kopce kolem vodopádů se nám naskytl pohled na loužičku zvanou Grassi Lake, které nás ale naprosto dostala svojí neuvěřitelnou barvou. Nádhera… nádhera, nádhera, co víc říct.
Nahoře nad jezerem nás ještě přivítalo pár skal a na nich hromada lezců.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Telus Spark Centre – foto

Zavítali jsme také do místního „interaktivního centra vědy“. Těšili jsme na spoustu pokusů a zajímavostí, které si člověk bude moct vyzkoušet. No a našli jsme víceméně jen skládačku Merkur v různých podobách + pár dalších dětských hraček. Docela zklamání. Tušili jsme, že centrum bude zaměřené hlavně na děti.. ale neušili jsme, že bude zaměřené VÝHRADNĚ na děti do věku tak 10 let.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Stampede – foto

V očích Kanaďanů se jedná o „The Greatest Outdoor Show All Over The World“, neboli nejlepší a největší show pod širým nebem na celém světě. Po absolvování jednoho dne jsme svorně litovali lidí třeba v Riu, že vůbec netuší, že ten jejich karneval je vlastně jen takovej bezvýznamnej festiválek. Nebo co třeba ti chudáci s Oktoberfestem. Sladká nevědomost asi… Jinak Stampede je cca velikosti Matějské pouti v Praze + začíná promenádou po městě. Jo a je tam odpoledne rodeo………..wow asi.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

30 je nových 20 a tak dál…

Pro ty, co o tom nemají ani páru, tak Renča nedávno oslavila významné životní jubileum. Já jsem o tom páru samozřejmě měl… Aby ne, když máte 3 telefony a všechny 3 na vás začnou dva dny dopředu křičet, že „někdo“ má narozeniny 🙂

Třicetiny každý prožívá po svém – myslím tam uvnitř, to asi nemá cenu řešit. A já se tedy snažil, aby měla Renča co nejméně času to prožívat po svém. Nejen ten věk, ale hlavně to, že kolem sebe nemá rodinu, kamarády z domova a tak.

Takže akce, rozhození sítí a v pondělí večer se k nám přihnala celá její smečka z práce a pár kamarádů z CZ-SK komunity tady v Calgary. Reni sice pořád řikala, že žádnou párty nechce, ale bylo na ní vidět, že jí to potěšilo, rozveselilo a hlavně… neměla čas se utápět v nějaké lítosti. Sriptéři se sice teda nekonali, ale i tak se myslim párty povedla. Jedinou šmouhou na kráse bylo ranní vstávání.

Myslim, že ani jeden z nás neodváděl v úterý v práci zrovna „good job“ 🙂

Od středy pak byla Renča nemocná a tak si to o víkendu chtěla trochu vynahradit a vyrazilo se nakupovat. Abych byl přesnější – spíš koukat po krámech. Vesměs jsme viděli buď hadry a nebo to mělo neuvěřitelnou cenovku. Navíc je trochu hloupý, když něco stojí $100 a nepoznáte, jestli to jsou kalhotky nebo ručník. Takže nákupy byly nakonec dobrý tak leda k tomu, že mám fakt hustou Rocky-style fotku… No a Renča jednu mikinu 🙂

 

Adrien..!! Adrien... já to dokázal, mám to!! Adrien!!

Adrien..!! Adrien… já to dokázal, mám to!! Adrien!!

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Hurá stěhování – foto

Pár fotek z našeho stěhování do vlastního. Tedy vlastního nevlastního, pronajatého společně s Romanem. Takže od teď – žádné čarodejnice, žádní asociální spolubydlící, žádný buzerace kvůli večerní sprše. Takhle začínal náš život v našem párty-bytě s hustym spolubydlícím.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Heart Mountain – foto

Pár fotek z našeho sausage hiku. Já, Roman a Vilém jsme se vydali na vrchol hory nedaleko Canmore. Tentokrát už šlo o trochu těžší výstup s lezením po kamenech a šotolině do slušnýho kopce.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Lake Luise, Lake Agnes – foto

Původně jsme směřovali na Minewaka Lake, ale díky setkání s medvědím mládětem se cíl operativně změnil. Takže vVýlet do vyhlášeného střediska Lake Luise a následný výšlap přes Mirror Lake až k Lake Agnes. Renča byla bohužel zrovna v práci, takže bez ní.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Banff, Tunnel Mountain – foto

Další série fotek z léta. Tentokrát výlet do Banffu na Tunnel Mountain. Nazvali jsme to ‚Pražský Pussy Hike‘. Tunnel Mountain je asi nejfrekventovanější hike v okolí Banffu. Věděli jsme, že má jít o jednoduchý výšlap, ale přesto jsme to raděj nepodceňovali a všichni vyrazili v pevných botách a s pořádnou výbavou. Proto nás trochu zaskočilo, když kolem nás chodili lidi v žabkách.. nahoru i dolu.

Po Tunnel Mountain jsme si ještě v Banffu pronajali kánoj a vyrazili proti proudu řeky až k jakémusi jezeru. Na fotkách je vidět, jak neuvěřitelně čistá ta řeka je… a co vidět neni – jak byla neuvěřitelně studená 🙂

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Heritage park – foto

Další série fotek, tentokát z Heritage parku. Ano, to je ta akce, kde jsme se poprvé setkali s Romanem – našim budoucím spolubydlícím a s Martinem, který nám poskytl střechu nad hlavou při stěhování do nového.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Letem světem

Ke dnešnímu dni toho zbývá napsat ještě docela dost a tak to vezmu letem světem…

Jak jsem zmiňoval minule, první den nástupu do práce v Sunshine Exteriors – tak se jmenovala firma, kde jsem vozil materiál – naše Subaru umřelo. Celý týden jsem se snažil vymyslet, jak ho dostanu z parkoviště před kanceláří někam do města do servisu. Zkoušel jsem se domluvit s něcojakokamarádem Adem, ale jako obvykle jsem nepochodil. Nakonec mě zachránil Zoe – jeden spoluhráč z fotbalu. Pán kolem 55, původem z Libanonu, který žije v Kanadě něco přes 30 let. Za tu dobu se vypracoval z nuly která neumí ani slovo anglicky, na dost úspěšnýho obchodníka, vlastnícího několik nemovitostí, firem a tak.

Chudák Zoe za mnou přijel v pracovní době přes půl města, prohlídnul auto, zjistil že s tim nic nevymyslí a tak mi domluvil servis. Nakonec jsme tam auto s Renčou nějak dovezli a nechali u servisu. Po pár dnech Zoe volal, že to nechal zkontrolovat a Subo má prasklej motor – nevim jestli jen hlavu, nebo celej blok, každopádně že to nemá smysl opravovat. Domluvili jsme se, že to dá na aukci a třeba to někdo koupí aspoň na díly.

Po pár dnech jsme se sešli v sobotu ráno v prostředí aukční firmy a počkali do odpoledne, jestli se auto prodá nebo ne. Nakonec šlo za $500, což znamenalo asi $415 čistýho pro nás. Zoe všechno zařídil a nic nechtěl. Ani jsem nedokázal vyjádřit, jak moc nám pomohl. Tak mu Renča upekla aspoň nějaký buchty nebo co to bylo.

Takže když jsem na konci Října nastupoval do Conceptu, byli jsme bez auta. Což v Calgary teda skutečně není výhra – MHD prostě sucks. Ráno vstávání před šestou, na CTrain v 6:15 abych stíhal autobus v 6:38 a byl v práci kolem 7:10. Musim říct, že takhle vražedný časy jsem skutečně dodržoval jen prvních pár týdnů 🙂 Časem se ukázalo, že to neni úplně nutné. No ale první dojem je první dojem, že? Bohužel jsem teda byl v kanceláři široko daleko první, takže to stejně neměl kdo ocenit, ale co. Čisté svědomí.

Samozřejmě že zrovna těch 14 dní, kdy jsme neměli čim jezdit, byly ranní teploty tak -20 až -26 °C. Moc jsme si to užívali. Tudíž padlo rychlé rozhodnutí, že po první výplatě sháníme nové auto.

Patnáctýho to tam cinklo a tak jsem začal brouzdat po inzerátech a domluvil si několik prohlídek. Po pár střepech jsem narazil na slušně zachovalýho Nissana, který se mi zamlouval. Je pravda, že měl teda mrtvou spojku, ale taky byl jen za $1500. Takže ruka na to a stali jsme se majiteli Nissanu Mixima 1999, 3.0 V6. Celý v kůži, elektrice, střešní okno, vyřívaný sedačky a funkční rádio s CD. No zkrátka zatim nejlepší kočár, co jsme kdy vlastnili. Teda abych byl přesnej… co Renča kdy vlastnila 🙂

1999 maxima

Po koupi jsem s tim zajel do pronajatý garáže, vyměnil olej, filtry, zčíhnul únik kapaliny na spojce a objednal servis na další týden. Abych to zkrátil – spojka nadvakrát dána do kupy, vyměněny přední poloosy a jezdíme jak s novym. Ještě teda uvažuju o koupi tlumičů na ebayi a jejich home-made instalaci, ale uvidíme.

V půlce prosince taky nastal čas, kdy nás opustil Roman. Tušim že na 18. prosince měl letenky zpátky do Evropy, tak už se těšil jak malej (dokonce stříhal metr!). Udělali jsme doma rozlučkovou párty, pozvali pár lidí a zmizel. (Farewell brácho….) Aby to neměl snadný, tak se s nim Kanada taky loučila svym Goodbye balíčkem – musel jet z Calgary do Reginy v Saskatchewanu autobusem, aby tam nasedl do letadla, které letělo z Reginy do Calgary, kde nabralo další lidi a pak letělo do Evropy. Zkrátka nešlo, aby nasedl rovnou v Calgary, to by bylo za hranicema pravidel.

Takže s Romanovým odjezdem se k nám nastěhovali noví spolubydlící. Respektive se nastěhovali už asi 10 dní dopředu, protože je vystěhovali z jejich předchozího ubytka. Tak trávili svých prvních 10 dní v našem obyváku. Nakonec to uteklo docela bezproblémově a den před Romanovým odletem se přestěhovali do jeho pokoje.

Od půlky prosince teda bydlíme s Katkou a Tomášem – mladym párem (21 + 23?) z Prahy, kteří přijeli do Kanady cca v Červnu 2013 a do Prosince bydleli a makali v Canmore (to městečko kousek od hranic NP Banff). Původně pracovali jako uklízeči na hotelech, pak se přesunuli do Casina. Nicméně v Canmore prý nic neni a tak se rozhodli přestěhovat za zábavou a životem do Calgary…. Vidíte tu ironii?? Mu ha ha… No co si budem povídat.. když se teď občas večer bavíme, tak je vidět, že dost vystřízlivěli 🙂

Prosinec běžel dál a tak došlo k tomu, že nás naprosto nečekaně překvapili Vánoce. Asi dva dny před Štědrým dnem jsme se snažili sehnat vánoční stromek, a trochu nás překvapilo, že žádné nebyly. Když už jsme sehnali místo, kde měli aspoň nějaký živý stromek, tak jsme zase nikde…. jakože NIKDE nebyli schopní sehnat stojánek. Takže živej stromek se nekonal. Nakonec se mi podařilo 23. sehnat jeden z posledních umělých stromků, který měli ve Wallmartu. Teda myslim z posledních, co nestál sto babek.

Mise stromek tedy splněna – teď už jen dárky. Snažili jsme se sehnat ještě kapra, ale neúspěšně. Na netu jsme sice našli pár tipů, ale kupovat živýho kapra někde u Číňanů, na to jsme si fakt netroufli. Takže vepřový řízky. Renča vyrobila salát, já sehnal ještě ozdoby a světýlka a bylo téměř nachystáno.

24. jsem ještě šel na půl dne do práce a když jsem se vracel, tak mi volal Steve z fotbalu a něco chtěl. Už nevim o co šlo, ale přišlo mi, že je tak nějak smutnej a že by možná rád s někym trávil Vánoce. Ono se totiž asi měsíc předtim rozešel s přítelkyní a tentokrát asi definitivně (díkybohu pro něj). Tak jsem cinknul Renče, jestli by jí vadilo Steva pozvat. A tak jsme měli na sedmou večer domluvenou vánoční návštěvu.

Katka s Tomášem nám několikrát potvrdili, že budou celý den pryč, slavit Vánoce u nějakých kamarádů a tak byl plán dát v klidu večeři, v šest roztrhat vánoční papíry a v sedm si v klidu sednout se Stevem a mít klidný vánoční večer.

Soudruzi ale někde udělali asi chybu, komunikace trochu zahaprovala a tak se Katka s Tomášem vypravili až v šest večer. Mezitim Renču chytlo pár smutno-stýskacích-bezmocno-vzteklých záchvatů, že se na to vykašle, že chtěla Vánoce tak a tak a že už jí to nebaví a že chce domů. Ani jsem se jí nedivil… A tak nejlepší co se dalo udělat, bylo počkat až se vyslzí a tak nějak jí obejmout. Moc dobrej v tom sice nejsem, ale pomohlo to 🙂

Když jsme nakonec všechno nachystali, tak jsme se shodli na tom, že by bylo asi divný teď do sebe všechno rychle naházet a pak si jen se Stevem sednout. Tim spíš, kdyby nám z pusy čerstvě táhnul řízek a salát. Takže jsme se rozhodli, že Stevemu představíme takový odvar z tradičních českých Vánoc.

Salát chutnal, řízek taky, cukroví taktéž, dárek se líbil a tak jsme strávili společný čas asi do jedenácti. Potom se Steve rozloučil a my se chystali ke stromku, když tu náhle klika cvakla, dvéře letí, kdo to vchází do dveří…

Takže následovaly další slzy a takový ty věci kolem… No nakonec jsme to ale zvládli důstojně, přestěhovali stromek i dárky do pokoje a udělali si svého malého, soukromého Ježíška v pokoji.

Vánoce sice byly úplně jinak, než byl původní plán, ale nakonec se podařily a myslím, že i zapsaly nesmazatelným písmem do našich pamětí.

Mezi svátky jsem chodil do práce a na Silvestra jsme si opět udělali domácí program. Moc jsme se s tim nepárali, takže jsme si připravili masové fondue, zeleninu, nějaký ňamky k tomu a to byl náš plán na večer. Nejzajímavější část nastala samozřejmě o půlnoci… Schválně jsme si pohlídali hodinky a odpočítali…. 5….4…..3…..2……1… aaaaaa….. NIC!!

Žádný ohňostroj, žádné BUUUUUUUM, prostě nic…. Letmé vykouknutí z okna a tam mrtvo. Po chvíli sice bylo slyšet, jak někdo doma skvíká „hepy ňů jír“, ale to bylo tak vše… Nějak jsme nevěděli, co si o tom myslet… Na jednu stranu jsme loni trochu nadávali, když nám ještě ve tři ráno někdo pouštěl pod okny rachejtle a házel dělobuchy, ale tohle bylo teda taky děsivý. Nakonec jsme dospěli k tomu, že se tu asi nesmí rachejtle pouštět. Plus se samozřejmě nesmí pít na veřejnosti, takže nějaký venkovní párty… a-ha.

No Silvestr velkolepej a tak jsme v 00:10 byli v posteli 🙂 Už nám taky neni dvacet, že jo…

Po Novym roce se zase vše vrátilo do zajetých kolejí – práce + nákupy. Už před Vánocema jsem začal konečně zase cvičit a cpát se a pro změnu jsem tentokrát začal i úspěšně přibírat. Moje hlavní mise během svátků tedy byla – udržet si váhu kolem 80kg a nic neshodit. Nakonec se mi to celkem s úspěchem podařilo, nicméně teď koncem ledna mě zastihlo asi týdenní nachlazení, které udělalo všemu přítrž a teď nemám odvahu se na váhu zase podívat.

Už během Vánoc jsme si řekli, že to trochu postrádá smysl – honit se tady jako blbci a nic z toho nemít, nic nevidět a nic si neužít. Takže jsme se dohodli, že si tu zkusíme pobyt prodloužit, abychom měli čas vydělat potřebnou sumu peněz a zároveň si stihli i něco užít. Takže dost zásadní rozhodnutí – pokud se podaří úspěšně vyřídit papíry, zůstaneme tu do dalšího podzimu.

V návaznosti na to jsme začali pokukovat po nějaké výbavě na hory, ať si aspoň trochu zajezdíme v těch místních, vyhlášených střediscích. První procházka po krámech dopadla dost neúspěšně – výbavu za cca $1000 skutečně nepotřebujem. Takže jsem začal brousit místní inzerci a za tři týdny máme + – kompletní výbavu na snowboard (2x prkno + vázání + boty, 2x kalhoty, 2x bundy, 2x helmy) a dohromady za cca $200 dolarů. Bohužel jsme si teď užili trochu toho nemocnění, takže jsme ještě pořád nikam nevyrazili.

Nicméně jsme se taktéž opět vrhli do světa místních sportovních aktivit a Renča začala chodit na volejbal (kde je dle svých skromných slov cca nejlepší 🙂 ) a já se začal se svým týmem tvrdě probíjet na vybíjené (kde jsem dle svých zcela neskromných slov naprosto nepochybně cca nejhorší).

Poslední víkend jsme měli společnou volnou sobotu, tak jsme si zajeli na výlet do nedalekého parku Kananaskis a prošli se po zamrzlém jezeře, nafotili pár fotek, koukali na psí spřežení a cestou zpátky dostali pokutu za rychlost. Docela vtipný na tom je, že jsme jí dostali na silnici, co se jmenuje Kananaskis Highway a místní oficírka nám dala $90 pokutu, že jsme jeli 75km/h na padesátce. Ovšem ta vtipná část je, že tam žádná padesátka neni. Ještě jsem se schválně potom na tu silnici koukal a všude – široko-daleko – je limit 90km/h (jsou tam značky). Bohužel ve chvíli, kdy se k vám blíží všemocný policista a vy víte, že budete mít co dělat, abyste se aspoň domluvili… rozhodně se s nim nebudete dohadovat. Nehledě na fakt, že jsme jí to věřili, že tam je padesátka. Až když odjela, tak nám to nějak vrtalo v hlavě.

Pokuty se tu sice na místě neplatí – peníze se posílají na účet – a máte možnost s pokutou nesouhlasit a rozporovat jí u rozhodčího soudu, ale když jsem potom ten lístek ukazoval v práci, tak mi Colin (můj manager) prozaicky odpověděl, že jsem v pytli. Mám sice právo se hádat a dost možná bych i vyhrál, ale… znamenalo by to jet do Canmore, kde je příslušný soud, znamenalo by to půl dne volna v práci a znamenalo by to dohadování s tím, že nemám žádný jasný důkaz, že tam nebyla třeba dočasná značka. Takže screwed…

To jen abyste věděli, že nejen čeští dopravní policisté /městští strážníci stink…

Teď máme v plánu o vikendu 14.-17.2. vyrazit s Pavlem a Lenkou (taky český pár, který se přistěhoval do Calgary z Toronta asi před rokem) vyrazit do USA očíhnout Yellowstone park a pronajmout si tam na den sněžné skůtry. Tak snad bude nějaká zábava – už by bylo na čase.

V rámci dalších plánů bychom rádi vyrazili aspoň na týden na Kubu (8 dní se dá pořídit za cca $600 pro dva vč. letenky a all inclusive) a pak ještě do Las Vegas…. Whatever happens in Vegas, stays in Vegas 🙂 Tak tolik plány.

Jinak v práci dobrý – Renča začíná tedy být trochu frustrovaná – čeká, jestli jí firma vyřídí LMO (nutný papír pro žádost o prodloužení pracovního povolení) a ač na začátku bylo plno slibů, tak teď se jim do toho nějak nechce. Jakože prý moc papírování…

Moje firma už žádost o LMO podala, jenže se jim na začátku Ledna vrátila zamítnutá – udělali tam nějaký administrativní chyby. Takže teď musim čekat, až uběhne zase nějaká povinná doba a v půlce února prý budou žádat znovu.

Samozřejmě jsme doma řešili otázku, jestli se u mě taky pouze nevymlouvají a není to prostě jen šance, jak se mě případně snadno zbavit. Ale vzhledem k tomu, jak vypadal můj pohovor na konci zkušební doby, tak myslim, že se mě zbavit nechtějí 🙂 Colin říkal, že je prý realy happy .. a Dave – ředitel Industrial divize kde pracuju – ten je prý ze mě a mých schopností přímo extatický 😀

Je pravda, že za mnou chodí z firmy různí lidé a ptají se, jestli jsem to já, ten mág co je expert na Excel. Je to těžké, zachovat si v takové situaci skromnost, ale naštěstí je to pro mě tak přirozené, že se to daří. 🙂

Tak jsem tu zatim vyrobil pár tabulek, které samy tahají data z místní databáze (kde je mimochodem neuvěřitelnej bordel) plus jsem napsal jedno VBA makro, který asi minutu bliká s monitorem a pak vyplivne barevnou tabulku… mno a získal jsem si všeobecnou úctu. Aspoň to tak teda zatím vypadá… a doufám, že to tak i vydrží.

Ne teď vážně… zcela upřímně se mi v týhle firmě hodně líbí – lidi jsou naprosto v pohodě, moji nadřízení jsou naprosto totálně v pohodě a hlavně… přijde mi, že mě skutečně berou. A to se počítá. Já se snažim odvádět good job a myslim že se mi to i daří. Oni to vidí a tak jsou myslim se svym rozhodnutím vzít mě na palubu spokojení.

Takže to bylo zevrubné shrnutí od posledního zápisu až po cca dnešek tj. 31.01.2014

Mějte se všichni náramně a myslete pozitivně!

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Drumheeler & Canmore – foto

Společný výlet do Drumheeleru na dinosaury a do Canmore jen tak na odpolední otočku.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Deans party – foto

Tak jsme konečně dali dohromady všechny složky s fotkama a tak sem teď budem chvíli nahrávat, co se nám podařilo nashromáždit. Když jsme to tak procházeli, tak nás zasáhla vlna studu, že spoust těch fotek je ještě z června / července 2013. Ale tak všichni rozumíte, že jo…

 

První galerie – párty u Deana na Windermere Lake.

 

 

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Náklady obětované příležitosti

Jak jsem psal posledně, na konci Října jsem nastoupil do firmy Concept. Nicméně to souviselo s jedním velkým rozhodnutím.

Když jsem nastoupil jako řidič náklaďáku, tak jsem předtím odmítnul dvě místa jako pomocný dělník na stavbě. Peníze sice nebyly úplně špatný do začátku, ale práce byla buď mimo město ve větší firmě a nebo ve městě v malé firmě. Tzn. buď trávit čas někde v prčicích a nemoct chodit na pohovory na zajímavá místa a nebo dělat v Calgary, ale ve firmě, kde není reálný žádný posun. Proto nakonec vyhrál řidič. Do toho jsem byl ještě přijat do jedné bezpečnostní agentury. Což o to – docela jsem se na to těšil, protože se ve volnym čase mohlo trénovat v prostorách firmy a nabízeli i nějaký ty zajímavosti navíc. Ale nástupní plat nic moc + fixní navýšení platu po roce o 50 centů/hod.!! To už se mi tak nelíbilo, ale pořád tu hrál roli faktor, že se dalo zapisovat na směny celkem libovolně a práce by mě bavila. Jenže pak se ukázalo, že kvůli nutnosti udělat si security licenci a prověrku od policie, bych mohl nastoupit najdříve v Prosinci – tzn. za dva měsíce. A do toho bych si musel koupit vlastní uniformu a nějaký blbosti, celkem asi za $300. Tak to byl hřebíček do rakve mé kariery profesionálního bezpečáka pro krizové situace. Prostě jsme nebyli v situaci, kdy bych si mohl dovolit utratit 300 doláčů a pak čekat dva měsíce na první směnu. Nicméně tohle nebylo to nejzásadnější rozhodnutí i když mě trochu mrzelo….

Ta skutečně zajímavá příležitost přišla odjinud – drze jsem tu posílal životopis do jedný firmy, že jako tady je můj profil a jestli mě chtěj, tak ať se ozvou. A kupodivu se ozvali. A navíc … firma měla sídlo ve Vancouveru, takže jestli bychom prý byli ochotní se přestěhovat. Do Vanu? No jéje… A že nemají problém vyřídit mi LMO a potřebný papíry, plus všechno zacálovat (tu administrativu). Znělo to slibně, ale už jsem byl přecijen trochu skeptickej – těch slibů tu padlo už docela hodně. Takže to bylo takový první oťukávání a že ten chlápek teda zjistí, co a jak kvůli pracovnímu povolení a zase se ozve.

Moc jsme to doma teda neřešili, protože „zase se ozvu“ je tu něco jako „smaž moje číslo, zapomeň na tenhle rozhovor a dej si klystýr“. Takže to bylo docela překvapení, když mi chlápek za cca týden znovu volal, že teda by skutečně měl zájem a že jak na tom jsme. Prý se akorát chystá na dovču, ale že ještě zjišťuje jak s papírama. Tak jsme si zase popovídali o co jakože jde, že mi pošle na email nějaký informace a že z mý strany zájem určitě je. Při tomhle rozhovoru jsem do sebe zrovna tlačil hrušku a sendvič na svém kamioňáckém sedadle.

Doma mi to nedalo a prohnal jsem potom jeho jméno googlem, abych zjistil o jakýho personalistu že se jedná a ejhle… on to byl finanční ředitel tý firmy 🙂 Takže jsem na celou věc začal nahlížet trochu vážněji… No abych to zkrátil – po cca dalších 14 dnech, kdy jsem mu posílal scany našich víz a podobně, tak se ozval a byl trochu sklíčenej, jakože pro mě to místo má na 100% a nemá problém vyřídit LMO, ale jak by to jako bylo s přítelkyní – že si neni jistej, že dokáže pro ní něco zajistit. A jak to s náma je obecně, na jakou dobu bychom to jako viděli – že pokud tu chceme zůstat, tak se do toho určitě pustí, ale že pokud jde o nějakej kratší horizont, tak aby to mělo cenu.

Tak jsme se v tom začali trochu motat a nakonec jsme dopadli tak, že ať se teda doma domluvíme a pokud se rozhodnu to přijmout, že mi vyřídí LMO a dá práci na plnej úvazek s tím, že bychom si ale ostatní žádosti museli vyřídit sami vzhledem k nejistotě, na jak dlouho tu budem a firma by mi potom náklady proplatila, až by mi skončilo současný vízum.

Tenhle poslední rozhovor se odehrál během mého prvního týdnu v Conceptu. Takže už rázem bylo hodně co zvažovat. Na jedné straně vidina života v asi tak milionkrát víc sexy městě s jistotou práce a stabilního příjmu. Na druhou stranu – náklady na život ve Vanu jsou větší, obětování velmi slibné příležitosti v Calgary, náklady na stěhování a Renča by znovu musela shánět práci. Takže zbývalo jediné – vyplatí se to? Takže jasnej dotaz – o jakym platu se bavíme.

No a tahle otázka to vyřešila… trochu jsem doplatil na svojí předchozí snahu se někde uchytit na dobrý pozici za jakoukoliv cenu, ale jinak by se zase asi vůbec neozval. Takže finální nabídka na roční plat byla nižší, než co mi napsali na smlouvu v Conceptu. Takže rozhodnuto – do Vancouveru se nestěhujeme.

Na jednu stranu nás to skutečně mrzí, na druhou se přecijen musíme chovat trochu racionálně. Takže jsme zamáčkli slzu a svou káru táhnem dál tady na venkově.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Řidič náklaďáku

Už pohovor na pozici řidiče pro rozvoz stavebního materiálu mě docela upoutal.

Posadili jsme se do kanceláře se spolumajitelem firmy a povídali si, jakýže to mám teda zkušenosti. Tak jsem vykládal o svých 6 letech zkušeností jako pomocný dělník pro developerskou společnost DA Management, jak umim od všeho trochu – tady kydat beton, támhle tahat kabely, vrtat, dělat díry sbíječkou do čehokoliv a tak. Plus že jsem samozřejmě excelentní řidič k čemuž můžu poskytnout i lokální reference.

Tak jsme si tak hezky povídali a pak že mi teda Cameron (ten spolumajitel) říká o čem bude moje práce. No a hlavní náplní že bude řízení náklaďáku – flat deck truck, co má 4,5 tuny. To mě trochu znejistělo a říkám, že mám řidičák jen na osobák do 3,5 tuny a ještě ne z Alberty, ale mezinárodní. Tak ať mu ho prý ukážu. Dal jsem mu teda svůj český řidičák, kde je naprosto explicitně namalované malé autíčko, u toho čislo 3,5t a datum. K tomu jsem mu dal mezinárodní překlad řidičáku a čekám, co se bude dít. On si ty věci vzal.. chvíli na ně tak jako koukal, prohlížel a zkoumal a potom prej „to bude dobrý“ a tim to zhaslo.

Do dneška moc nevěřim tomu, že kdyby mě zastavili policajti, tak že by taky řekli „to je dobrý“ 🙂

Když mě tedy přijali, tak hned první pondělí, co jsem jel do své nové práce, se začalo od rána dařit. Nejdříve jsem chytil na přejezdu vlak (napočítal jsem 98 vagónů a přejezd trval 14 minut) a hned v zápětí mi začal u našeho spolehlivého Subaru vařit motor. Bohužel jsem byl teprve na okraji Calgary.. nikoliv na skutečném konci Calgary, takže do práce ještě tak 10 – 12km. Nechal jsem to chvíli odstát, dolil nějakou chladicí kapalinu do nádržky u chladiče a za chvíli vyrazil dál. No a co.. po cca kilometru motor znovu vaří. Abych to zkrátil – díky rezervě cca hodina jsem to nakonec s jazykem na vestě stihnul. Stavěl jsem asi 7x a auto se ani trochu nesnažilo předstírat, že to jako bude dobré. Bohužel 🙁

Práce se ve finále nebyla špatná – dojet k jednomu ze dvou dodavatelů pro materiál, nalodit ho na korbu, nic nerozbít, odvézt na místo určení a zpět na základnu. Za den to bylo tak + – pět dodávek a v zásadě mě to docela i bavilo. A taky mě bavilo, jak hlavní koordinátorka Ahley byla celá překvapená, že hned od začátku jsem schopnej sám vyzvedat, doručovat, nic nezmrcasit, všechno na čas stíhat a vůbec se tvářit tak nějak spolehlivě. Že jsem prej hrozně šikovnej :)) To by mě skutečně zajímalo, kdo tohle raketový inženýrství dělal přede mnou.

Jedinej skutečnej problém jsem měl s dopravou. Nejbližší MHD byla cca 15km daleko a já měl nepojízdný auto. Tak jsem se od prvního dne domluvil, že bych si jako pučoval náklaďák domů. Moc se jim nechtělo, ale představa, že by mě někdo z nich vozil směrem k civilizaci, se asi zamlouvala ještě o něco méně, tak jsme se nakonec dohodli. Docela sranda projíždět touhle příšerou městem a pak to ještě zaparkovat někde před domem. Ale v zásadě to fungovalo.

Takže jsem si spokojeně jezdil… až do středy (ano, pondělí – středa). Ve středu totiž nastala zásadní situace. Kolem poledního telefon a volá mi milá paní jménem Melody, že mě přijali na místo projektového koordinátora do společnosti Concept a jestli mohu nastoupit v pondělí! Fixní plat, plný úvazek, nějaký ty firemní benefity a tak. No prostě hurá!!!

Takže jsem potvrdil, přijal a začal se připravovat na to, jak v současné práci oznámím, že to tam je fajn, ale že končím. Navíc když mi auto stojí ještě na parkovišti před kanceláří a já se nemám jak dopravit domů. Nicméně nakonec jsem vše zdárně v pátek vyřídil, domů se dostal a celkem v poklidu ukončil pracovní poměr. Takže od dalšího týdne snad konečně trocha toho štěstíčka!! Datum nástupu do Conceptu – 28. 10. 2013

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Doba Povancouverovská

Tak jsem si zase našel nějakou tu zbývající energii, abych napsal, co se událo po našem návratu z Vancouveru.

První, co se stalo, když jsme se vrátili z Vanu bylo, že jsem upadl do strašidelné deprese. Totální pocit zmaru, neschopnosti a bezvýchodnosti naší situace kdy Renča pracuje za almužnu a já spíš nepracuju. Protože Dean poslední dobou pořád sliboval, sliboval, ale pravidelný režim se jaksi nekonal. To znamenalo, že po příjezdu z Vanu jsem následující týden trčel doma, neboť Dean si pro změnu vzal dovolenou. Roman mi sice dohodil párkrát výpomoc u nich ve skladu s nábytkem, ale na náladě a finanční situaci to moc nepřidalo.

Po třech dnech pocitu totálního selhání konečně převládla sebemotivující složka a nastal čas na velká činy. Upravil jsem životopis, vytvořil několik různých verzí – mimo jiné jednu pracovně nazvanou „Makak“ a vyrazil do terénu a na internet. Verze „Makak“ byla určena pro získání nějaké neodborné, avšak dobře placené práce. Něco jako podržkoště na stavbě a podobně. Zjistil jsem totiž, že VŠ profil neni pro neodborné práce zrovna dvakrát ceněn… I kdyby tu práci skutečně zvládla i vycpaná figurína velblouda, tak vás „University degree“ prostě diskvalifikuje.

Čili obešel jsem všechny stavby v centru Calgary a rozdal životopisy kde to šlo, zaspamoval jsem všechny job-hunting servery svým profilem a odpověděl jsem asi na milion inzerátů – hlava nehlava, padni komu padni. Za účelem sehnání odbornější práce v kanceláři jsem ještě speciálně vylepšil svůj životopis barvičkama a velkým písmem. Prostě cirkus.

No a světe div se… hned během týdne mě pozvali do HR agentury v centru – 42 druhé patro jednoho z dominantních mrakodrapů v centru. Dost slušnej výhled – asi bych si zvyknul i na ty výšku.

Na pohovoru jsem si popovídal s personalistou, který velice kladně ohodnotil můj životopis + ještě jsme společně udělali nějaké úpravy, abych byl 100% korektní. Bohužel neměl žádnou pozici, kterou by mi mohl momentálně nabídnout, ale aspoň jsem z toho vytěžil tu korekci životopisu, plus přístup do interní databáze s online kurzy. Po návratu domů jsem tedy provedl doporučené úpravy ve svém CV a začal znovu spamovat internet. Někdo to nedávno nazval „kobercovým náletem“. Dost odpovídající výraz.

Po cca týdnu to vypadalo tak, že jsem měl nabídku na 2 nekvalifikované práce s možností docela pěkného výdělku, byl na pohovoru na rozvoz stavebního materiálu v okolí Calgary, na dalším pohovoru na pozici projektového koordinátora a měl jsem telefonát s finančním ředitelem jedné středně velké firmy ve Vancouveru, který se zdál jevit skutečně velký zájem.

Začínal jsem se cítit lépe a tak jsem nakonec kývnul na pozici řidiče pro rozvoz materiálu v okolí Calgary – nabídli totiž srovnatelné peníze jako ty ostatní 2 nabídky na pomocné práce na stavbě, konečná byla vždy v Calgary a jevilo se to jako docela pohodová věc. Jediná nevýhoda byla, že kancelář v Calgary byla spíš kancelář „v Calgary“. Bez zácpy na úplnej konec města cca 40 minut. A když říkám úplnej konec města, tak myslim skutečně úplnej… stačily dva kroky a byli jste pomalu na Aljašce.

Takže v pondělí nástup jako rozvážeš stavebního materiálu…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Vancouver

Náš první VELKÝ výlet! Využili jsme příležitosti, že moje sestřenice Míša je se svým přítelem Jasonem nově přestěhovaná do Vancouveru a tak jsme se k nim samo hned pozvali 🙂

Bohužel s penězma to není tak úplně dle našich představ a jak se ukázalo, tak zpáteční letenka Calgary-Vancouver-Calgary vyjde bezmála jako letenka do Evropy. Takže jsem začal zvažovat, jak realizovat naší cestu a nebýt potom odkázaní pouze na rohlíky původně určené holubům a dešťovou vodu. Takže nakonec padlo rozhodnutí – tam pojedeme Greyhoundem (ano, tak skvělá společnost s těmi skvělými autobusy, co má tak skvělý zákaznický servis) a zpátky poletíme. Tzn. cesta tam – 15 hodin přes noc, cesta zpět 1,5 hodiny během večera. Nicméně aspoň zbude i na případné jídlo v restauraci, nějaké pití.a vstupné.

Lístky na bus jsem šel pro jistotu koupit rovnou na stanici a nechal si všechno 100x potvrdit, že je to to, co potřebujem.

V den odjezdu jsme šli k odjezdové bráne s cca hodinovým předstihem, abychom se potom nemusli prát o místa. I když, kdo by jezdil takle na noc do Vancouveru, že jo..

Mno a chyba lávky – když jsme se šli naloďovat, tak se vytvořila překvapivě velká fronta, která zcela nepřekvapivě ten bus úplně zaplnila. A jak už to tak u nízkonákladové přepravy bývá – rozhodně nešlo o žádnou high-end society. Jak jsme s Renčou hrubě odhadli, tak v autobuse bylo tak pět normálních lidí – my dva, řidič a nějací dva vykulení kluci (každý zvlášť… teda jako zvlášť cestující i zvlášť vykulení).

Prostě asociálnost se tu asi nějak nosí nebo co… To že si sem tam někdo zachrchlá, až málem ohodí řidiče, na to si člověk už tak nějak zvykne. Že mi spolucestující německá fräulein asi tisíckrát šláplne na nohu – to taky člověk nějak rozdejchá (zvlášťě pomáhají představy obsahující středověké mučení), ale že si někdo začne do spícího autobusu ve tři ráno jen tak telefonovat… a skutečně NAHLAS… že mu do toho začne někdo z druhý strany autobusu radit… a že se poté rozvine diskuze napříč autobusem (jakože třeba dva lidi úplně vzadu a dva lidi skoro úplně vepředu), která vydrží řekněme do osmi do rána…. Na to už si člověk SKUTEČNĚ nezvykne. Ještě že vím, co se stane zlým lidem, kteří trhají ostatním lidem ručičky a nožičky, protože jinak by za timhle autobusem bylo skutečně hodně ručiček a nožiček…

No a tak jsme (konečně) v cca 8:30 vítězoslavně dorazili do Vancouveru. A nutno říct, že se nám líbil už na první pohled. Konečně místo, kde to vypadá jako v civilizaci. Na ulicích normální auta v normálních zácpách, vedle ulic chodníky (!!), na chodnících lidé (!!!!) a mezi chodníky keře, stromy a vůbec tak nějak zeleno. Zkrátka město hodně podovný těm v Evropě.

Jen co jsme vystoupili z autobusu, přesunuli jsme se na místní obdobu metra/nadzemky, který se tu nazývá SkyTrain. Ujeli jsme dvě zastávky za asi dolar pade, vystoupili nad eskalátory do stínu jakéhosi stromu a čekali na Míšu. Během čekání jsme pozorovali místní, kteří se hrnuli z metra a dospěli jsme k názoru, že i místní vypadají víc jako lidé. Tzn. ti co používají MHD nejsou omezeni pouze na bezdomovce, dělníky a mentálně postižená individua. Navíc se zdejší umí také obléknout do něčeho jiného než tepláky, žabky a kšiltovka. Možná jsme si to opět moc idealizovali, ale na prvních několik pohledů prostě rozumný město.

Po chvíli dorazila Míša a odvedla nás do svého příbytku v … 22(?) patře? Trochu nezvyk bydlet takhle vysoko – z našeho sklepního bytu rozhodně takovou závrať nemám 🙂

Aby se neřeklo, že jsme ostýchavá návštěva, tak jsme jí byt hned prošmejdili a navezli se do koupelny. Jeden by se až divil, jaké blažené pocity v člověku dovede vyvolat sprcha a mýdlo.

Po našem zcivilizování a seznámení se s Laylou – malou chlupatou dělovou koulí – jsme vyrazili na obhlídku města. Z našich tří dnů návštěvy mělo být dva dny hezky, tak jsme si to šli pořádně užít. Začali jsme marinou, kde byl zaparkován i nějaký parník – dost sexy místo. Potom jsme se vydali do downtownu, potkali místní obdobu orloje (ha ha ha) – jakési parní hodiny, přešli vyhlášenou Hastings Street, prolezli bránou z China Townu a šli se podívat na pláže. Zkrátka super procházka a moc pěkný centrum.

V zálivu jsme se zastavili na takovej malej oběd – fish & chips a užívali si slunného dne, sladkého piva a olejem nasáklých hranolek. Pohoda. Cestou domu jsme se obligátně zastavili v likáči (Liquor store – jediný obchody, kde se dá koupit alkohol) a nakoupili nějaký zásoby na večer.

Pak jsme se, opět jako správná návštěva, posadili ke stolu a vyčkávali, až Míša připraví večeři 🙂 Do toho jsme jí samozřejmě poskytovali odborné rady jak ohledně vaření, tak do života. Po večeři (skutečně výborná tortila) jsme obsadili gauč a hurá otevřít víno.
Když přišel Jason, tak z nás byl přirozeně trochu nesvůj, ale nějaká ta sklenka vína ho trochu uvolnila a tak jsme se všichni mohli vesele bavit jeho zážitky z první navštívené lekce češtiny. Zvláště zhodnocení „fakin haj-ček“ nás pobavilo. Háčky se mu zkrátka nelíbily 🙂

Když padnul hlubší večer, tak jsme rozhodili naše slavné nafukovačky a naprosto suveréně si ustlali v obyváku. Host do domu, bůh do domu… Nutno říct, že Míša i Jason byli skvělí hostitelé a nestěžovali si.

Ráno jsme si vychutnali snídani, pučili si kola a vyrazili obhlínout Stanley Park – asi největší? park ve Vancouveru, ukrývající několik zajímavých míst. Cestování na kole jsme zhodnotili jako skvělý počin. Objeli jsme celý park, pokochali se výhledy na město, moře i přístav, navštívili indiánské informační centrum, dali si párek v rohlíku, nechali se pobodat vosou, objevili akvárium, projeli se po pláži a cestu zakončili na Granville Island, kde jsou místní farmářské trhy.

Zrovna jsme se chystali přivázat kola k jednomu stojanu a ostrov si v klidu projít, když nás zaskočil pán, který vylezl z přilehlého obchůdku a varoval nás, ať si tam ty kola nevážem. Že prý se tam strašně kradou a stačí mžik a kola můžou být pryč. To nás trochu zarazilo, protože jsme nečekali, žeby se tu kradlo. Tim spíš, když všude po městě bylo mraky kol, který někdo někde připoutal. Nicméně je pravda, že Granville Island na první pohled vypadal trochu omšele a ta ulička, kam jsme chtěli kola přivázat taky důvěru moc nebudila. Tak jsme poděkovali a táhli kola s sebou dál do hloubi ostrova. Tam jsem se s nimi posadil na lavičku a vypustil Renču do světa místního trhu. Že to tam jen rychle očíhne. Běda, běda…

Po slabé hodince zírání na racky se konečně Reni objevila s igelitkou zásob. Ale tak co, přijeli jsme si to trochu užít, že? Tak jsme snědli nakoupený plesnivý sýr, pečivo i zeleninu a ještě chvíli se kochali výhledem na moře. Nakonec jsem taky neodolal a že se na ten trh musim aspoň podívat. Tak jsme kola zarazili doprostřed největšího kolového davu u největšího stojanu, desetkrát je ovázali řetězem a vstoupili do nenápadné budovy místních trhovců.

No co… prostě farmářský trhy 🙂 Ale je pravda, že tu člověk potkal věci, co jsme tu ještě neviděli… jako třeba normální uzeniny – párky, salámy apod. Mraky sýrů, domácích produktů, krásnou zeleninu a tak dál a tak dál. Ani jsem se Renče nedivil – mít Emerikn Expres Goldn Kárd, tak tu koupim snad všechno. Teda až na pár mořskejch potvor.

Když jsme opouštěli trhovou budovu, tak jsme s napětím čekali, zda naše kola budou ještě na místě…a…. byla. Hurá, hurá. Takže odvázat, nasedat a jede se domů.

Míšu jsme akorát vytáhli z bazénu, tak jsme chvíli pokecali, pak zaskočili na nákup a vytvořili večeři, poklábosili a šlo se spát.

Poslední den – letadlo nám letělo až nějak kolem sedmé večer, tak jsme chtěli ještě něco vidět. Bohužel se zkazilo počasí a začalo pršet s tím, že i mraky byly hodně nízko, takže výšlap na nějakou horu s vyhlídkou na město neměl moc smysl. Tak jsem vyrazili do místního akvária. Nebo spíš meduzária.

Akvárko bylo vážně pěkný, ale je fakt, že asi nejvíc tam bylo prostě různých druhů medůz. Nicméně číhli jsme na program s Běluhama, podívali se na řvoucí lachtany, nějaký delfíny, rejnoky, žraloky a tak dál. Prostě docela pěknej program na deštivej den.

Po návratu jsme se sbalili, mockrát poděkovali, rozloučili se, pozvali na návštěvu do tý naší přerostlý vesnice a vyrazili na letiště. Odbavení kupodivu bez problémů, takže jsme nasedli do pripraveného Boeingu a odfrčeli do Calgary.

V Calgary na letišti je všechno tak super značený, že nám trvalo asi 10 minut, než jsme objevili, kde jsou výlezy k MHD a když jsme je objevili a dorazili na zastávku, tak nám samozřejmě autobus akorát zamával a zdrhnul. Tak jsme si vystáli 30 minut na další bus a pak vyrazili dom. Vtipný je, že celá cesta – Míšin byt -> okraj Vancouveru -> let do Calgary -> Calgary letiště travala ve finále stejně dlouho jako cesta – Calgary letiště -> domov.

Takže shrnutí – Vancouver je skutečně sexy město, co by stálo za hřích 🙂

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Stěhování

Tak jo.. máme za sebou první měsíc, kdy konečně žijeme jako lidi. A jak říká Roman – konečně žijeme s lidmi a ne s pohlavními orgány. Takže je na čase to nějak shrnout.

Cindy se nakonec ukázala, že je nejen ignorant, ale taky skutečně …. prostě jeden z těch pohlavních orgánů. Na rozloučenou se k nám chovala moc hezky… tak hezky, že když se ukázalo, že se nebudem moci do nového bytu nastěhovat o den dřív z důvodu čerstvého vymalování, tak to vypadalo, že nakonec budem spát v autě. Ještě že jsme pořídili toho kombika 🙂

S Renčou jsme zabalili všechno, co jsme u tý čarodejnice měli a vyrazili na nákupy. Pořídili peřiny, povlečení a takový ty nezbytnosti. Ukázalo se, že peřiny nejsou vůbec levná sranda a povlečení už vůbec ne. Nicméně když chce člověk žít jako člověk, tak co mu zbývá, že? No a když jsme se pak vydali mrknout po nějakých matracích do Ikey, tak jsme málem padli. Nejlevnější… jakože úplně ta nejvíc nejlevnější pružinová šmucka pro jednoho za cca 180 babek. Tak to jsme teda neupadli na hlavu. Takže jsme zajeli do Walmartu a nakonec dvě nafukovačky po pětadvaceti doláčích i s pumpičkama to zachránily.

Pak jsme naládovali auto všema věcma, co jsmě měli a s babou se rozloučili. Akorát jsme neměli kam dát jídlo z lednice, tak že se pro něj stavim ráno a odvezu ho. No kdybyste viděli ten ksicht a slyšeli ty kecy, jak to pro ní je „skutečně nepohodlný“, tak byste jí taky nejraděj nafackovali. Tak aspoň že se mi jí podařilo ještě stáhnout o $180 za poslední týden nájmu, co tam už nebudem.

Takže naše stěhování začalo drobnou bezdomoveckou epizodou a stylovou večeří v McDonalds Drive Thru.

Naštěstí se nám podařilo domluvit s jedním kamarádem, že až se večer vrátí domů, tak že nás u sebe nechá v obyváku přespat. Tímto Martinovi (http://bibko.blog.sme.sk/) ještě jednou mockrát děkujeme!!!

U Martina teda byla zrovna jeho nová přtelkyně i sestra s přítelem, ale všichni se nad námi slitovali, takže jsme v pohodě přespali.

No a ráno huráááá do novýho.

Teda před tím ještě samo zastávka v Mc na povinnou McSnídani a SMS příšeře, že za 20 minut se stavíme pro jídlo (ve včera domluveném čase). Dojeli jsme tam a hádejte… nikdo neotvírá. Volám a nikdo telefon nezvedá. Prostě <doplňte si sami>. Tak jsme sklapli paty a konečně vyrazili do nového příbytku.

Tam jsme si od paní správcové (Betty) převzali klíče a už už začali nosit věci do našeho pokoje. Pečlivě jsme samozřejmě vybrali ten hned vedle záchodu, abychom měli celý den a celou noc přesný přehled o tom, kdy kdo tam zrovna je, co tam dělá a mohli poslouchat, jak třeba pouští špendlíky na zem. Nicméně nevadí, pokoj náš, byt náš a počet blbých čarodejnic v okolí – NULA!!

No a do toho se ozvala jedna blbá čarodejnice, jakože kde jsme pro to jídlo. Tak jsem jí ve vší slušnosti… upozornil, že jsme tam již byli a byla to ona, kdo se jaksi zapomněl ukázat. No takže prej hroznej problém a že za 15 minut odchází z domu.

No co budu psát – když jsme u ní za 15 minut zazvonili, tak byla ještě v noční košili, tvářila se jako nejvíc obtěžovanej člověk na světě, ani nepozdravila a místo toho nám během asi půl vteřiny vrazila do ruky pytel s našim jídlem a okamžitě zabouchla. Oho.. ani jsme nestihli mrknout. Po zmateném rozkoukání jsme zhodnotili, že to ale opravdu není všechno, načež se dveře znovu otevřeli, vrazila nám druhej pytel do ruky a znovu zabouchla… Jako naprosto neuvěřitelně nevychovanej fakan. Kdyby to jen trochu šlo, tak bych jí v tu chvíli nejraděj vrazil pár facek a ještě pětadvacet na holou, aby se probrala. No holt jsme jí asi platili moc a dokonce jsme si dovolili v její domácnosti spát, dýchat a proboha i používat kuchyň!!! A to všechno za mizerných 800 doláčů měsíčně.. To věřim, že to musí jednoho pěkně štvát. Mimochodem běžná cena za jeden pokoje je tak 400 – 600 dolarů.

No ale tak přecijen se podařilo jí to trochu osladit, když Renča zjistila, že to pořád neni všechno a že nám tam zástalo ještě těsto na pizzu v mrazáku. Tak znovu zvonek, milý úsměv a „ahoj Cindy, to pořád ještě není všechno….“ Myslim, že v tu chvíli se o ní pokoušel infarkt… Heheh a já měl zrovna obrovský okno ohledně první pomoci.

No takže jsem si se vší možnou pomalostí došel v klidu do kuchyně, otevřel mrazák a velice rozvážně zhodnotil, zda to přítomné těsto je skutečně naše těsto. Potom už jen pozdrav, úsměv a popřání krásného dne…

A tak jsme za tou pipinou konečně definitivně zabouchli dveře.

Prvních 14 dní v novém bytě teda bylo neuvěřitelně krušných… člověk denně bojoval o přežití s pocitem návratu do krvavého středověku… byli jsme totiž bez internetu!!!! Děsný.

Tak jsme každý den (někdy opakovaně) podnikali dobrodružné výpravy do cca kilometr vzdáleného Tim Hortons (kanádská síť kaváren – konkurence Starbucks), kde disponovali volně přístupno wifi. Bohužel notebook nevydržel na baterie více, než něco kolem dvou hodin, takže hledání práce i případného vybavení do bytu bylo přecijen trochu ztížené. Navíc se člověk vždycky cítil povinnen si tam něco koupit – takže jsem pravidelně utrácel celé dva dolary za citronovou ledovou tříšť a pak jsem dvě hodiny seděl u stolu s notebookem.

Vzhledem k osazenstvu, které se v „našem“ Tim Hortons každý den – celý den pravidelně scházelo, jsme si ho familierně a naprosto politicky nekorektně přejmenovali na „U Černé lamy“. Kdyby nám tak rozuměli…

Ostatně ono toho politicky hodně nekorektního humoru se v naší domácnosti vyskytuje poměrně dost. Díky bohu se zdá, že v okolí nejsou žádní politicky korektní Češi. Takže domácnost nám klape a rozhodně to neni nuda 🙂

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Střípky

Jelikož je toho hodně, co jsme nenapsali a zároveň se mi to občas vybaví, tak jsem se rozhodl to tu teď všechno nějak shrnout… Naprosto zmateně, neorganizovane a nechronologicky. Zkrátka co dřív přijde, to dřív mele.

S našima novýma česko-slovenskýma kamarádama jsme se párkrát srazili za účelem další ilegální činnosti v podobě popíjení alkoholo v parku (kam choděj i malý děti… a i psi!! 🙂 ). Jednou nás při tom zastihl slušný slejvák, tak jsme se přesunuli do Martinova bytu (kluk ze Slovenska, co tu pracuje jako pekař, na Slovensko už se vrátit nehodlá a tak vůbec…). Takže několik příjemných večerů zaplněných mnohými podnětnými nápady a diskuzemi… Třeba že si budem po večerech pouštět projevy jistého Adolfa H. při sledování obří lávové lampy během opékání hovězího luncheonmeatu nad ohněm uprostřed obyváku.. Tak nějak skončila diskze ohledně exportu německých aut od světa 🙂

Máme za sebou několi více či méně úspěšných hiků – výletů do přírody. Náš solohike s Renčou do městečka Canmore měl zhruba následující průběh – 1,2 hod. cesta autem do 120 km vzdáleného Canmore.. Výstup na parkovišti, procházka k 700 metrů vzdálenému zatopenému uhelnému dolu, procházka zpět k autu, 1,2 hod. cesta autem zpět do 120 km vzdáleného Calgary. Když nevíš co, jeď se projet autem…. Tady to teda platí i když si chceš dojít jen pro vajíčka.

Já jsem se do Canmore podíval ještě jednou s Romanem (náš budoucí spolubydlící), když Renča dřela o víkendu v práci. Vyrazili jsme jakože na nejhustší hikovací kolečko, které jsme na mapě na parkovišti našli… Ale jelikož jsme někde asi blbě odbočili, tak z toho nakonec bylo o poznání méně husté hikovací kolečko.. Vlastně prostě taková procházka lesem v mraku komárů. Ideální způsob, jak trávit nedělní dopoledne před fotbalem (který se nakonec nekonal).

Pak jsem absolvoval ještě jeden hike bez Renči – původně směřoval k Minewaka Lake (nebo jak se jmenuje), kde jsme měli jako skupinka 4 výhledůchtivých turistů vystoupat na nějakou vyhlídku asi 10km vzdálenou od parkoviště. Nicméně po asi 1,5 km cesty lesem se z čela skupiny ozvalo „medvěd, zpátky“. A Vendula (jediná členka této výpravy) se už už drala proti proudu naší chůze.

Do teď mě mrzí, že jsme si to aspoň trochu neužili.. nějaký to foto, trochu hlazení, ježdění na zádech, tahání za uši a tak… Bylo to ještě medvídě 🙂 Bylo od nás asi jen 3 metry, a tak jsme všichni podlehli nepochybně naprosto neopodstatněnému tlaku ohledně strachu z „matky poblíž“. Určitě to byl nějaký zatoulaný chudák, který se tam toulá ještě teď a brečí jako želva, že mu nikdo nejezdí na hřbetu a netahá ho za uši. A navíc jsem měl připravený bear spray – repelent na medvědy. Věc, která by nepochybně spasila všechno a všechny i kdyby proti nám stála celá smečka medvědů… nebo klidně i Chuck Norris.

No takže z hiku na Minewaka Lake byla nakonec cesta k Lake Luise, které jsme obešli na vyhlídku, pokochali se jeho barvou (z dálky vážně nádherná…. ale když vodu zkoumáte zblízka… pěknej ekl… díky všem těm turistům). Od Lake Luise jsme vystoupali k Mirror Lake – taková louže pod skalou… a došli až k Lake Agnes. To bylo vážně hezký… Jezero velikosti vesnickýho rybníku, ale nádherně čistý. Z jedný půlky okolo skály… z druhý něco zelenýho a barevnýho. No prostě hezký. Tak jsme dělali asi milion fotek úplně všeho, Juraj (další člen posádky) vodu hned „pokřtil“ koupelí a razilo se zpět. Jo ještě jsme se cestou bavili nejrůznějšíma kreacema okolních čipmánků. Bylo jich tam hafo a byli pěkně ořachlí 🙂

<reklama>
Zásadní věc se podařila cca před 14 dny – konečně jsme spolu s klukama z Ebee v Praze nasadili novou verzi mého slavného portálu na pronájem bytu www.byty-pronajem-podnajem.cz. A to neni všechno – navíc jsem ještě koupil další doménu, aby to nebylo takový peklo a tak se teď nejlepší realitní server jmenuje www.bytyPP.cz (http://www.bytypp.cz). Takže kdo hodláte pronajímat nebo shánět bydlení – od teď pro vás existuje už pouze jediná varianta – www.bytyPP.cz , jasné? 🙂
</reklama>

Jinak kromě ježdění s Deanem jsem si našel ještě druhej part-time job. Ono ježdění je sice super a za docela slušnej peníz… Navíc to občas s sebou přináší delší pobyt v restauraci i s konzumací, nicméně je to na můj vkus moc nepravidelné a nedostatečně rozvíjející mého ducha. Proto jsem si našel ještě práci myče oken. Kluk – Peter – který vlastní firmu (opět – one man’s company) je hodně v pohodě, příjemnej a komunikativní.. Takže během ježdění po zakázkách debatujem o všech možnejch nesmyslech a aspoň mám příležitost taky trochu provětrat svoji slovní zásobu. Navíc se mi líbí, že má docela jasnou vizi, kam se chce s firmou dostat a tak to neustále rozebíráme. Minulý týden jsem mu navrhl, že mu udělám „business consultanta“ pro jeho aktivity.. a on mi oplátkou za to udělá referenci. Tak třeba tu nakonec přece jen rozjedu nějakej strašně hustej konzultační byznys :)))

Jinak ještě s prací – do dneška si slušně nadávám, potože jsem měl příležitost začít pracovat jako project manager na 4 měsíční kontrakt pro jednu poměrně velkou firmu tady… Mno a jelikož jsem nechtěl udělat na Deana podraz s tim, že mu zavolám, že „od zítra už pro něj nejezdim“, tak jsem tu šanci prošvih 🙁 Další poučení… brát všechno a ohledy až na druhé koleji…

No takže teď jezdim-nejezdim + meju okna. Cool career… Aspoň mě to donutilo k tomu, že jsem si udělal dva certifikáty – pro pohyb v prostředí s možným výskytem H2S a certifikát první pomoci a CPR od Canadian Red Cross. Teoreticky by mi to mohlo pomoci k získání práce v těžařskym průmyslu, ale zatim to moc nevypadá 🙁

Jinak nám skončila sezona softbalu – od doby, co jsme s Renčou začali hrát, tak jsme nezažili jedinou výhru 🙁 Nutno ovšem říct, že jsme patřili k tomu nejlepšímu v týmu. Tak aspoň byl nějakej program. Navíc poslední dva zápasy nám vyloženě šly – Renča dokonce vyautovala při odpalu ze vzduchu a na poslednim zápase pálila jako divá! 🙂 Mimo to teda taky dostala míčkem do břicha, takže taky chvíli lezla po čtyřech jako divá. Ale zvládla to…

Já začínám oplakávat končící fotbalovou sezonu – už nás čeká jen poslední zápas. Do play-off jsme se bohužel neprobojovali… Ono to s jednim vyhranym zápasem tak nějak dost dobře nejde. Nicméně poslední dva zápasy jsem si neskutečně užil. Na tom prvnim – minulý týden – jsem totiž dal touchdown!! Můj první (a taky teda asi i poslední)! Ale naprosto skvělej, obdivuhodnej a velmi obdivovanej 🙂 Žádná chycená přihrávka na pár yardů…. Sebral jsem míč ze soupeřova výkopu skoro u naší zóny, obratně se vyhnul třem soupeřům a utekl přes celé hřiště! No byl jsem za hvězdu, co mám řikat… Jeden spoluhráč mi řikal, že takovej touchdown zažil teprv podruhý za cca 20 let co hraje! No zkrátka jsem si to hodně užil… I když jsme nakone prohráli asi 28:12.

No a včerejší zápas jsme teda taky brutálně prohráli.. .a tentokrát s nulou, ale měl jsem několik naprosto epesních zákroků, že mi spoluhráči řikali, že bych měl být vyhlášen nejepším hráčem zápasu za tým 🙂 Heh… ježiš to jsem si to užil, tyhle dva odstavce… ještě se tu poplácám na rameno a prorabu si vlasy :))

Další z drobností, která mi vytanula na mysl je, že se pozítří stěhujem!!! Juchůůůůůůů!!!!! Jestli něco, tak na tohle se VÁŽNĚ hodně těšim! Konečně na nás nebude nikdo blbě ču… koukat za to, že si dovolíme uvařit večeři nebo jít na záchod. Vtipný je, že budem platit stejný peníze, akorát budem bydlet ve vlastním bytě s 2 ložnicemi a jedním velkým obyvákem. Budeme bydlet právě s Romanem – klukem co jsme se tu seznámili a dost si padli do noty. On měl taky nějaký zajímavý historky se spolubydlícíma, takže to nakonec hezky shrnul slovy, že konečně budeme bydlet s lidmi a ne pohlavními orgány.

Nicméně abych byl férovej.. ona Cindy neni zlá, nebo nějak špatná.. Je to prostě jen ignorant… Takovej běžnej kanadskej ignorant, kterých tu člověk potkává mraky. Oni jsou sice milí a usměvaví (tohle jí teda moc nejde, ale asi je prostě taková), nicméně za všemi těmi úsměvy je jedno velké „JÁ“ a všechno ostatní je tu tak jako mimochodem… Nějaká přirozená ohleduplnost, zamyšlení se zda svým konánm někoho nemůžu obtěžovat…. nic… Naprosto nic. Všem tu přijde naprosto normální zavírat dveře třísknutím místo klikou… v šest ráno. No problema… Prostě.. třísk… dup dup dup… třísk… dup třísk … dup dup… třísk.. .a tak dále. Nikoho ani nenapadne se zamyslet nad tim, že by to mohlo někoho obtěžovat. A to neni jen doma.. to je na ulici, při přecházení silnice, na nákupu.. prostě všude. Ale jak řikám… ono to neni o tom, že by lidi byli zlí, nebo si dělali naschváli… oni tu jsou prostě jen ignoranti. Nicméně to jsou konec konců i v Čechách. Tady to člověk možná jen vnímá v tom kontrastu s obecnou ochotou pomoct, usmát se a tak… V Čechách těžko někdo může čekat ohleduplnost od něčeho, co má dvě pr*ele 🙂

Jo další výlet mě napad… minulý (nebo předminulý?) víkend jsme byli s Renčou a právě Romanem na takovym pražskym hiku v Banffu. Pražskej hike proto, že to byla největší masovka v okolí a vyloženě lehká trasa. Renča měla brand new shoes za 80 babek, tak jsme se nemohli pouštět do něčeho odvážnějšího. I tak docela trpěla. Nicméně jsme si dali pěknej poflak na kopci nad Banffem, kde jsme snědli naše poctivě připravený svačiny a pak jsme ještě vyrazili přímo v Banffu na takovou malou procházku podél vody. Nicméně při malém procházení podél vody jsme narazili na půjčovnu lodiček, tak jsme neodolali a hned si půjčili kanoj. Bohužel / bohudík jediný možný směr byl proti proudu a tak jsme vyrazili brázdit Bow river v Banffu. Chvíli jsme jeli větším ramenem, kde nám to teda moc nejelo, ale chtěli jsme se podívat na „výhledy“ jak se nám „otevře krajina‘ za zatáčkou. Za zatáčkou se nám však neotevřel ani tak výhled na krajinu, jako výhled na číňanský pár bojující s vodou, lodí, pádlem i čepicí…. Ale evidentně si to taky užívali. Tak jsme loď otočili, „sjeli“ řeku a vydali se druhým korytem, které nás mělo dovést k nějakému tajemnému „lake“. Nutno říct, že voda byla celou dobu neuvěřitelně a naprosto nádherně čistá. A taky ledová.. sakra ledová. Nikdo z nás neměl ani nejmenší chuť se koupat 🙂

Po chvilce pádlování proti proudu druhého ramena jsme minuli jakousi ohrádku a posléze pochopili, že jsme asi dosáhli zmíněného jezera, neboť… všude byl rákos. Ale aspoň jsme pohlédli na hory nad rákosem, pokochali se těmi výhledy a začali zběsile pádlovat zpět, abychom stihli vrátit loď před namarkováním $20 za další započatou hodinu výpůjčky. Nakonec jsme to stihli krásně tři minuty po, ale naštěstí to nikdo neřešil. Mno jo, Kanada neni Něměcko… Nebo letiště v Seattlu….

Taky jsme si s Renčou v jednom volném dnu udělali výlet do Dinoparku… do toho, kde byla na začátky pobytu se školou. Vážně jsme se museli zasmát cestě, protože to naprosto odpovídá navigaci v US filmech… jeď rovně a pak zahni doleva. Jeli jsme 50km rovně, pak zahli doprava a jeli dalších 100km rovně… mno a byli jsme tam. Prošli jsme si dinomuzeum, prohlédli kosti a pak zase vyrazili 100km rovně, doleva a 50km rovně. Ale bylo to hezký… takovej příjemnej výlet.

Ještě jsme před nějakou dobou navštívili calgaryjské Telus Spark Centre – jakože interaktivní vědecký centrum. Teda čekali jsme, že to bude hodně zaměřené na děti, ale že to bude čistě JEN na děti, to nás trochu překvapilo. Ono teda jsme tam nakonec strávili stejně skoro čtyři hodiny, protože jsme si prostě museli všechno vyzkoušet (i když někteří pětiletí soupeři ve frontě na „pokus“ na nás koukali trochu nevraživě). Byly to zkrátka samý blbiny pro malý děti – nic objevného, nebo nějak extra poznávacího pro někoho, komu je víc jak 10 let. Na to, jak je to centrum velké, tak by tam dle našeho mohli zařadit i něco pro starší ročníky.. přecijen za $22 / dospělá osoba by si i rodiče zasloužili trochu zábavy.

No a to je ze střípků momentálně asi vše… nic dalšího mě teď nenapadá. Pokud se zase něco nahromadí a nebo vytane na mysl, tak budou nějaké střípky 2.

Ahoj všem do Čech

D+R

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Windermere Lake

Moc jsem Deanově pozvánce, zamlžené v oparu whisky, nevěřil. Nicméně když jsem si šel v pátek pro peníze, tak mi zároveň s nimi nacpal i vytištěnou mapu, jak se dostanem k němu na jezero. Takže bylo rozhodnuto a v sobotu ráno jsme vyrazili do BC směr Windermere Lake.

Před cestou jsme ještě zaříkávali našeho čtyřkolého oře, aby dojel a pak vyrazili nakoupit nějaký drobný prezenty pro hostitele. Sfoukli jsme nějakou kytku pro pani domu – takový barevný koště, ani nevim, co tam bylo… a sixpack Plzní pro pána domu.

Dean říkal, že cesta trvá tak 2,5 hodiny .. Podle mapy 280km, při průměrné dálniční stovce cca 3 hodinky. Takže jsme to pro jistotu jeli hodin pět a půl. Jakmile jsme na hranici s BC v horách trochu nastoupali, tak auto totálně přestalo táhnout a když jsme pak trochu naklesali, tak pro změnu brzdit 🙂 Naštěstí jsem nebrzdil, takže jsme to v zásadě ani nepocítili.

Cesta v horách byla pěkná.. trochu nás zarazilo, že všechny ty zalesněný kopce (hory) kolem byly v zásadě úplně holý. Vypadalo to, jak kdyby tu řádil nějaký megaškůdce – na všech stráních se trčily pouze suchý kmeny, takže svahy vypadaly jak hodně hard-core slalomová dráha.

Při zastávce potom Renča zjistila, že nejde o škůdce, ale že tu byl před 10 lety velký požár o rozloze přes 150 km2. Docela hustý. Celkově jsme tim obrovskym strništěm jeli snad asi 50 kilometrů.

Když jsme byli kousek před cílem – asi 30 kilometrů (hned za malebným městečkem Radium Hot Springs) tak jsem v jednom kopečku mrknul na teplotu motoru a načapal ručičku, jak se snaží tvářit jako kolmice. Naštěstí tam hned bylo odpočívadlo, tak jsme zastavili a nechali motor vychladnout, doplnili mizející chladicí kapalinu a pokračovali dál.

Nakonec jsme úspěšně dorazili do hledaného kempu a našli i hledanou chatu. Teda chatu… prostě zaparkovanej velkej karavan s přístavkem, případně otevřenou verandou. Zajímavé…

Po seznamovačce s prvním Deanovým kamarádem jsme vyrazili na projížďku na lodi a trochu plavání v nádherně čistym jezeře. Následující program se skládal převážně ze zevlování, popíjení nějakého místního piva v kombinaci s něčím méně odporným a čekání na večerní grilování. No shrnu to… grilování, večerní pařba.. šli jsme spát asi v půl čtvrtý ráno. Za zmínku stojí snad jen to, že jsem zdokumentoval, jak se Dean projevil jako správný Kanaďan – odkojený životem v drsné přírodě, schopný se o sebe postarat při potřebě zajistit teplo a obživu. Na hromadu dřeva tak nalil asi pět litrů benzínu a zapálil kuchyňským zapalovačem. Slušnej efekt 🙂 Každopádně dřevo kupodivu hořelo i po vypálení veškerého benzínu a vyčichnutí odéru z oděvů všech, kdož se nacházeli v blízkosti nově vzniklého kráteru.

Druhý den jsme absolvovali zase projíždku na lodi, krátkou procházku po kempu kde nic neni, snědli jsme snídaňo-oběd, rozloučili se a vyrazili směr Calgary. Raději s dostatečnou rezervou. Návšťava v nás každopádně zanechala moc fajn dojem – všichni byli hrozně milí, snažili se s náma bavit a vůbec nás tak nějak přijali a všímali si nás. Samo je otázka, jak moc to byl skutečný zájem a jak slušnost, ale i tak to bylo fajn…

Cestou domů jsme vařili (auto) asi jenom 3x a potom ještě 100000x ručička začala stoupat a pak zase náhle (za jízdy) spadla. Jeden by řekl, že v tom motoru není něco v pořádku…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Řidič, ten tvrdý chleba má…

Mé černé, nejčernější svědomí mě nakonec přeci jen přesvědčilo, že je čas sepsat další elaborát… Tak je to tu..

Renča vítězoslavně nastoupila do Ciba a zatim.. ťuk ťuk ťuk… tam drží. Tak snad vydrží. Já jsem po ukončení posledně zmiňované spolupráce opět vtrhnul na kijiji (místní inzertní server) a začal hledat práci. Hned jsem nějak narazil na nabídku pomáhat s vyklízením domu po povodních v High River. Je to sice asi 50 km daleko, ale začít se dalo hned a nabízeli $25 na hodinu čistýho. Tak jsem zavolal, domluvil se, sebral křusky a vyrazil.

V High Riveru (asi 50 km jižně od Calgary) byla teda i měsíc po povodních pořád slušná spoušť. Jakože zaschlý bahno úplně všude, vytržený a vzhůru nohama převrácený koleje a tak. Na místě jsem se připojil k partě Hic – Práce Nic a začal vklízet místní centrum pro seniory. Bylo nás celkem 6 – já a 5 kluků ušatých černošských. Jako všichni v pohodě – veselí, přátelští a tak… Všichni navíc prej studovali tady na univerzitě. Nicméně co je práce, to tam asi v sylabu neměli. Když jsem sám tahal plastový koše s bordelem po schodech nahoru, tak na mě čučeli jak vejři, protože to samé vždycky brali ve dvou, funěli jak lokálka v Krkonoších a nad schody si vždycky dali tak 10 minut zasloužené kec pauzy. No prostě dělníci k nezaplacení – ještě že v Africe nestavěli něco jako Velkou čínskou zeď, to by měli hotový možná tak dveře…

Každopádně práce docela šla… na jednu stranu žádná flákárna (teda jak pro koho), na druhou stranu žádná vyloženě tvrdá práce.. Prostě vyhazování zasviněnýho bordelu, vánočních ozdov, náhradních žárovek atd. Do toho sem tam rozbíjení stěn, kulečníkových stolů a oken. Každopádně na tu cash, co za to byla… hezky jsem se na konci dne usmíval. Chlápek co mě najímal se mnou byl vyloženě spokojenej, tak prej jestli přijdu ještě. Dohodli jsme se na další den a už jsem frčel domů.

Druhý den to samý, akorát jsme začali dřív, tak bylo peněz ještě víc. Jinak se nezměnilo vůbec nic. Kromě toho, že vsadim boty, že kluci opálení zaměstnavatele na konci dne natáhli, jakože začínali od sedmi, jak včera slíbili. Já přijel v osm a do půl devátý jsem na místě byl jedinej. Ale jelikož jsem kvůli fotbalu odjížděl dřív, tak parta Hic měla volný prostor k defraudaci.

Další zakázky už vyklízeči neměli, takže jsem zase začal hledat. Po pár dnech odpovídal na inzerát hledající osobního řidiče. No co – žádná pecka, ale aspoň by mohly být peníze. Chlápek napsal, ať drhý den přijdu, tak jsem přišel. Docela jsme si padli do noty hned od začátku (asi kvůli podobnému sestřihu) a tak že už prý nikoho dalšího interviewovat nebude a že od dalšího týdne začínám. Ještě mi ukázal auto – úplně nový Lincoln MKS (na tachometru něco přes 600km) s tím, že mu předchozí spláchla voda, tak si koupil nový. Jo jmenuje se Dean, je majitelem facility společnosti a spolumajitelem řetězce restaurací, právnické firmy a buhví čeho ještě. Mimochodem teď zrovna řeší dilema, jestli si má koupit novou loď za 123.000 dolarů, nebo ne.

Každopádně dohoda zněla, že ho budu vozit 3 dny v týdnu a na zbytek si můžu sehnat nějakej další part time. Plat $18/hod cash na ruku každý týden taky neni k zahození. A tak se stalo, že jsem se stal osobním řidičem.

Během prvního týdne jsem zjistil v čem to spočívá… ráno vyzvednutí, odvezení do kanclu. Pak dvě hodiny volno, tak jsem si zašel na jídlo, zajel domu pro knížku a zabíjel čas. Potom dvě – tři schůzky a poslední z toho ve 14 hod. v hospodě. Po odvezení do hospody a hodině v autě telefon, že mám jít taky dovnitř. Následovalo nějaký pití (já jako zodpovědný řidič pouze ice tea), nějaký jídlo, hromada panáků pro Deana a jeho kamaráda / obchodního partnera. Potom odchod kamaráda a příchod jiných kamarádů… takže opět pití, opět panáky atd… Občas jsem si s někym pokecal a tak. Večer odvoz cca v 6 domů a že si mám nechat auto do druhýho dne. Tak jsem aspoň doma trochu zamachroval 🙂

Druhý den víceméně to samé, akorát víc volna, víc panáků, dražší jídlo a odvoz ve 23:30. Další den to samé. Postupně jsem vypozoroval, že odhadem tak po 6. panáku začne mít Dean blahosklonné nápady.. ať už ponechání auta a nebo – jako tentokrát, že o víkendu pořádá párty na chatě u jezera a že bezpodmínečně chce, abychom tam s Renčou přijeli. Jelikož odhadem tak po 10. panáku začne být i poměrně neoblomný, tak jsem večer doma oznámil, že na víkend jedem do Britské Kolumbie k jezeru. Postupně jsme se shodli, že by to mohl být zajímavý zážitek a aspoň taky někam konečně vypadnem. Tak proč toho nevyužít, že? 🙂

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Práce, práce, práce….

A ještě jeden příspěvek tu máme. Ten je pracovní. S prací se stále ne a ne zadařit. Až jednou jsem odepsala na inzerát kde hledali baristu a servírku v malé kavárničce. Odepsala jsem a asi za hodinu telefonát kdy bych se mohla jít podívat, já že hned, dohodli jsme se však až na další den na půl desátou.

Druhý den jsme se vypravila a jelikož David potřeboval auto, tak jsem jela mhd, nakonec jsme dorazila na místo o hodinu dříve, ale tak to je dobře když ukážu, že chodím včas. Pani majitelka milá příjemná, ptala se mě jak dlouho jsme v Calgary, co tu dělám, jak dlouho tu chci být a tak. Prostě super začátek. Po asi dvou hodinách kdy jsme se rovnou zapojila do pracovního procesu jsme si řekli, že mám v sobotu dorazit a že začnu. Ještě mi za ten den dala deset dolaru, jako abych netratila.

Říkala jsme si no konečně, po všech těch nevydařených pohovorech se na mě konečně usmálo štěstí. V sobotu jsme dorazila do práce pomáhala jsem mýt nádobí, s obsluhou, přípravou palačinek, mytím oken a říkala jsem si jo tady se mi líbí. Další pracovní den bylo pondělí. Zase vše super, strašně si mě paní majitelka chválila, měla jsem kávu a palčinky zdarma, takže hlady jsme netrpěla. Ve středu jsem se ptala zda bych mohla mít volnou sobotu, neboť se nám naskytla možnost skvělého výletu. Ona, že mi dá vědět ve čtvrtek, že zaučuje někoho dalšího, tak že ten by tam v sobotu byl, ale že se uvidí. Říkám si super, to by bylo skvělé mít volno. Ve čtvrtek mi říká, tak sobotu máš volno mno a zítra také. Trošku mě to zarazilo, ale protože jsme měla radost, že v sobotu razíme na výlet, tak jsme to přešla. Pak se ptám a kdy mám dorazit v pondělí, ona, že se ještě domluvíme. dobrá, rozloučili jsme se a já jela domů.

Víkend jsme si užili a já Nataliyi příši kdy, že tedy mám dorazit a ona, že mám pondělí také volné. To mě trošku rozhodilo, tak se ptám co se stalo, co je špatně a dostalo se mi odpovědit „nothing personal, only business“. Koukala jsem jak opařená, neboť jsme myslela, že semnou bude jednat na rovinu, evidentně ne. V úterý (23.7.) jsem si dojela pro šek a od té doby už jsem o ni neslyšela a popravdě mi to ani nevadí.

Neboť od minulé středy pracuji v jedné pizzerii Cibo jako pekařka a musím uznat, že je to skvělá práce, ve skvělém kolektivu a doufám, že tady na mě nikdo levou neudělá. Mimochodem moje šéfová je sice kanaďanka, ale s českými rodiči, takže i komunikace je jedodušší. Nechci nic zakřiknout, ale už by bylo na čase aby se začalo dařit. Dřžíme si palce a poučujeme se z chyb, i když žádné něděláme.

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Stampede

Jak jsme se dohodli, tak se také stalo. Na další pátek jsme se sešli u Martina v bytě na pokračovací, seznamovací párty. Bylo tam ješte několik dalších Čechů a Slováků a musím říct, že jsme se dozvěděli několik dosti zajímavých a důležitých informací a hlavně jsme si našli další přátele a utužili přátelství s těmi dosavadními. Neboť zda se zrodila myšlenka, že bychom mohli mít společné bydlení. Tak teď s Romanem hledáme od září společný byt. Já mám jen trošku strach, neboť ty dva se hledali až se našli. Jejich diskuze jsou vážně někdy docela crazy. Uvidíme, hlavně to bude asi dost zábava.

Každopádně večer se povedl a máme nové kamarády. Mě to s praci samozřejmně nevyšlo, neboť slečna pořád přesouvala a přesouvala a i když se pohovor konal, tak mi bylo hned jasné, že to neklapne, další den jsme šla na další pohovor a jak je v Kandě zvykem, i přes slibované avízo zase nic.

Co bylo dál? Jo už vím, v Calgary se konala Stamepede, něco jako velká Matějská spojena s rodeem. Na Stampede jsme vyrazili s kamarády z večírku u Martina a ještě dalšími co se k nám přidali. A jako správní Češi a Slovací, jsme vyrazili v den kdy byl ráno vstup a snídaně zdarma, což znamenalo, že jsme v neděli vstávali v půl šesté. Mno ale bylo to zadarmo, neeee. Po vystátí fronty dlouhé asi kilometr, jsme dostali jejich super palačinku s javorovým sirupem (no nic moc ten sirup) a něco jako karbanátek. Zajímavá to kombinace. Došli jsme sei sednou na stadion a koukali na doprovodný program, jako hezké, ale nechápu, proč jsou z toho tak odvažení. Asi jedinná kulturní akce v Calgary, tak asi proto. Po snězení palačinky a karbanátku jsme se rozhodovali co dál a protože stadion je v areálu kde jsou atrakce, byl plán jasný, na některou se vydáme.

První byla lanovka vedoucí přes celý areál, a protože z ní bylo vše vidět jako na dlani, David se rozhodoval kterou tu atrakci musíme absolvovat. Nakonec jsme skončili na Niagara falls, což je obží klouzačka na vodě. Jenže to prý nebyl adrenalin, tak se David rozhodl pro něco jiného, bylo to obří rameno, které se točí až do výšky asi tak 15 poschoďového domu. Jediné co mě zachranilo bylo, že s námi byl jeden kluk co je podobný šilenec a ten řekl, že sním půjde. Jinak nevím, měla bych asi další nádhernou fotku do alba.

Po této atrakci byl již čas na odpolední rodeo, David razil na fotball a já měla za úkol vše dokumentovat. Jak už jsme říkala, nebylo to špatné, ale ani nijaký odvaz. Po skončení jsme se rozhodli, vydat směr východ kde nás měl David vyzvednout, ale jelikož tento nápad měl každý z diváků, tak nás k východu unášel neřízený dav. Vše jsme nakonec přežili ve zdraví a po několika sms zprávách se to podařilo najít se i s Davidem. Cestou domů jsme se ještě stavili v Dollarama shop (vše za přijatelné ceny), udělali nákup a pokračovali domů.

A večer jsme zhodnotili, že to byl další super den.

 

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Heritage park a nelegální činnost

Už je to hodně dlouhá doba co jsme sem nic nenapsali a událo se toho opravdu hodně. Kde začít, asi od začátku. Po zábavním parku jsme se na neděli dohodli na dalším výletě. Oslovili jsme Čechy a Slováky v Calgary s tím zda nemá někdo něco v plánu. Ozval se jeden kluk, že chce zajít do Heritage parku, což je místní skanzen o kanadské „letité historii“.

Potom co jsme se sice se spožděním, ale sešli, jsem vyrazili směr Heritage, jelikož po povodních ještě nejezdilo jejich metro, tak jsme si udělali okružní jízdu po měste autobusem. Když jsme konečně o půl dvanácté dorazili na místo, museli jsme konstatovat, že to mají opravdu vymakané. Všichni v kostýmech z dob osidlování Kanady, vše pěkné, upravené a udržované. Vzpomněla jsem si na návštěvy Rožnosvkého skanzenu a bylo to milé připomenutí.

Park není až tak velký, ale v každé z budov je něco zajímavého a tak se to dosti prěhla v otáhne. Po projití půlky parku jsme se stavili na výbornou zmrzlinu a i za přijatelnou cenu. Při sezení na lavičce a plánování dalších prohlídek, nás oslovil místní conduktér, že asi tak za hodinu v nádražní budově bude program věnovaný samotnému osidlování. Řekli jsme si proč ne a po dojezení zmrzliny jsme vyrazili směr nádražní budova. Cestou jsme se podívali ješte do banky, pojišťovny, na nádraží, musím říct, že se tam asi ještě někdy podíváme.

Program o osidlování byl celkem poučný, škoda, jen, že jsem rouzmněla asi tak každému desátému slovu a zbytek si domýšlela, ale bylo to poutavě přednášeno a i s rekvizitami. David dostal nočník, s tím, že má říct na co to asi slouží. Krásně to popsal. Po skončení jsme si prošli osidlovací vlaky a pomalu vyrazili směr východ neboť mě toho dne čekal ještě pohovor zpět v centru města.

Zkrátím to, park byl krásný a odpoledne jsme si vážně užili. Na pohovor jsme doběhla přesně na patou, ale nikde nidko. Když jsem po patnácti minutách řešila, proč tam nikdo není, podařilo se nám připojit na internet a zjistit, že mi to bylo přesunuto na jiný den. Docela naštvaní jsem se s Davidem vydali zpět do centra na mhd a směr k autu. Cestou jsme se sešli z klukama s kterými jsme se dohodli, že odpoledne je ještě mladé a řekli jsme si, že bychom mohli udělat v parku poblíž našich domovů piknik. A tak se stalo, že jsme se chovali asi nezákonně neboť jsme popíjeli alkohol na veřejnosti, což se nesmí. Samozřejmě se byli vyzbrojeni kelímky od McDonalds, KFC a David který není troškař míchal pivo a Sprite přímo v Jugu (3 litrový kanistr).

Tenhle víkend se vážně povedl a i když byl narušen pátečním problémem s Davidovou prací, užili jsme si ho. A s klukama se dohodli na další týden na párty u jednoho z nich.

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Calaway park

Poslední sobotu v Červnu mělo být hezký počasí a tak jsme si už od středy plánovali, že bychom konečně vyrazili do toho Calaway parku na pouť. Páteční fiasko s prací sice na akci hodilo slušnej stín, ale i tak – nebo právě proto jsme se rozhodli, že jdem. Oproti původnímu plánu, že „vyrazíme ráno“ došlo po všech přípravách ke klasickýmu odjezdu v půl dvanáctý… Nechápu na co je potřeba mít namalovanej obličej, když ho má člověk po hrůze na první horský dráze stejně obtisklej v dlaních. No co, nemohl jsem si nepostěžovat… takový hrozný zdržování… 😉

Tak jsme kolem dvanáctý dorazili na parkoviště před Calaway parkem, kde už bylo aut, že by zaplnily Čínu. Zapíchli jsme naše žihadlo do uličky tisictřistapatnáct bécédé, vytáhli buzolu a začali hledat vchod. Před vstupní branou povinné foto a hurá dovnitř. Vstupné 37 dolarů na osobu a v ceně všechny jízdy + doprovodný program. Stánky s hrama (různý tahání, střílení a házení) se platí zvlášť. Za průměrně 2-3 dolary můžete vyhrát plyšáka velikosti King Konga. Třeba takový King Kong prase je skutečně sexy plyšák. Místo výhry samořejmě taky můžete, stejně jako my, vyházet 20 dolarů a mít prd. Ale zase byl to taky takovej King Kong sexy prd…

První atrakce na kterou jsme se vrhli… nebo spíš kam jsem se vrhnul a Renču přes chabé protesty dovláčel, byla horská dráha. Jediná atrakce která vypadala, že bude mít trochu náboj. Taky mi bylo jasné, že jakmile Renča absolvuje jednu jízdu na nějakém řetízkáči, tak už jí na tu dráhu nedostanu. Takže strategie, ha! 🙂

Výhoda jednotného vstupného je, že člověk pak už nemusí řešit kolik co stojí a užije si všechno. Nevýhoda je, že s podobnou vizí přišel další milion lidí a aspoň polovina z nich si vždycky stoupne do fronty před vámi. A z té poloviny lidí jsou tak 3/4 malí, nevychovaní smradi.. Co víc dodat.

Naštěstí fronta byla vedena cik-cak v takových těch kovových ohrádkách a bylo tam docela těsno, takže po první zatáčce už Renča rezignovala na tendence utéct. Těch pár předchozích zoufalých pokusů se podařilo eliminovat ještě v zárodku. Pak už jen srdceryvně úpěla pokaždé, když se vláček s lidmi visícími hlavou dolů prohnal kolem nás. Fronta se pomalu posouvala a natěšení rostlo.

Po necelých 40 minutách ve frontě jsme se konečně dostali na řadu. Nastoupili jsme do vláčku, odložili kabelky, vytáhl jsem foťák a můžem frčet. Renča se tentokrát skutečně držela – nezačala křišet dřív, než se vláček pohnul 🙂 Pomalý rozjezd, zatáčka stoupání na vrchol dráhy. Tam už začalo růst napětí a pak přišel sešup dolů… No super, co mám povídat… Jen trochu krátký. Za sešupem dolů zatáčka v plné rychlosti, foto na památku a dvě vrtule 360°. Průběžně jsem Reni kontroloval, jestli dýchá (místy to nebylo úplně dobře znát), ale držela se… šikulka, hrdinka.

Jízda byla docela krátká (obecně všechny jízdy v Calaway), ale naštěstí u horský dráhy se o tom evidentně tak nějak ví a tak to celá souprava jezdí 2x za sebou, aby si to všichni řádně užili 🙂

Po konci druhé jízdy jsme se vysoukali ze soupravy, posbírali odložené věci a razili dál. U východu od atrakce ještě prodávali fotky z jízdy… a když jsem to viděl… no prostě těch $9 za jednu fotku rázem vypadalo jako naprosto skvělá investice! 🙂

Calaway - horská dráha

Calaway – horská dráha

 Po absolvování horské dráhy jsem musel slíbit, že půjdem na mašinku – odpočinková jízda zmenšeným vláčkem. Tak jsme si vystáli další frontu a projeli se mašinkou závratnou rychlostí 2km/h. Byli jsme teda asi jediní dva dospělí v celym „vlaku“, ale to nevadilo. Jízdu jsme si pořádně vychutnali.

Po vláčku jsme vyrazili na autíčka, nějaký točicí věci a tak dál a tak dál. Renča prohlásila, že po autíčkách už je vyčerpaná a na nic dalšího se mnou už nepůjde. Tak jsem všechny ty točicí věci absolvoval sám. On celej ten Calaway je bohužel hodně zaměřenej na malý děti a tak tomu odpovídají i ty atrakce… Takže i ta nejvíc nejtočivější a nejhrůzostrašněji strašně se kroutící věc v celym parku byla spíš taková relaxační jízda na vyčištění hlavy. Takže žádný adrenalin, ale i tak to bylo příjemné. Jen ty fronty všude byly fakt otrava.

Na závěr programu jsme se společně (!!) rozhodli absolvovat, jako poslední jízdu dne, cestu vodním korytem v umělym kmenu stromu. Tahle fronta byla teda asi nejhorší, ale nakonec jsme vydrželi a nasoukali se s dalšími dvěma nebožáky do lodičky ve tvaru vydlabaného stromu. Jízda dobrá a dost mokrá.

Domu jsme dorazili kolem sedmý… Oba myslim dost spokojení z příjemného celodenního programu. A na další den jsme měli naplánovaný výlet do Heritage parku (takový skanzen) s nějakými novými lidmi. A o tom zase dále…

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Re-start

Chvíli mi trvalo, než jsem se sebral a zmobilizoval síly, abych byl schopnej zase napsat, jak se to s náma má. Protože bohužel musim začít tím, co jsem doufal, že psát nebudu muset. Dáváme si totiž skoro všechno opět od začátku, neb Renča po fiasku se školkou zase nemohla najít práci a já jsem v práci bohužel skončil. Neměl jsem ani smíšený pocity – byl jsem jednoduše šokovanej, uraženej a na**anej. Poprvý v životě se mi stalo, že mě někdo v-y-h-o-d-i-l z práce a navíc za to, že makám víc, než se po mě chce. Dost mě ta zkušenost bolela, protože mě ta práce fakt bavila. Sbíral jsem se z toho asi týden, ale nedá se nic dělat. Roste se právě z těch špatných zkušeností, tak to beru jako velký poučení. Víc držet hubu a míň se snažit.

Abych jen krátce vysvětlil o co šlo – práci na kterou jsem byl najatej a bylo počítáno, že mi ze začátku zabere asi tak 3 týdny, jsem lehce zefektivnil, takže jsem měl za 2 dny hotovo. Jelikož jsem zjistil, že zbytek přidělených věcí mám každý den hotovej tak v půl desátý ráno, tak jsem si vymyslel nějaký věci, který by se daly ještě dělat – jakože jak zviditelnit firmu, začít používat cílené emailové kampaně a social media marketing. Jo, napád se líbil, Chris (majitel firmy) se hrozně zhlédl hlavně v tom social marketingu a jakože jestli si to teda vezmu na starosti. Tak ok, vzal jsem si to na starosti. Po pár dnech mě trochu překvapilo, že se na sociálních sítích objevují i příspěvky, který jsem tam nedal a dost mi narušujou plánovací kalendář. Inu napsal jsem Chrisovi a ten jako že oukej, že mi už do toho nebude zasahovat… No a druhý den to samý. Tak jsme si znovu napsali a jakože dobrý. Navíc hrozná pochvala za moje příspěvky, akce a vlastně úplně všechno. Mimochodem mi přidali hned po 14 dnech, že jsou se mnou jako hrozně spokojený.

No a v pátek jsme si takhle s Chrisem volali a on že super, všechno boží a v pondělí že začnem dělat něco dalšího. Do toho mi zároveň poslal email s výhradama k tomu, co jsem na facebook napsal já. Zajímavý je, že jsem mu text poslal ještě před odesláním na facebook a bez problémů ho schválil s tim, jak je to super text.

Tak Chrisovi píšu, že jako dobrý, že teda můžu psát na facebook jinak, ale že si myslim, že to neni úplně dobře. Nicméně je to samozřejmě na něm, jen ať se nad tim zamyslí. Žádná odpověď tak v pohodě, jdeme s klukama na oběd.

Když se vrátim, tak mi nějak blbne počítač – nechce připojit email. Po restartu email začne fungovat, ale nějak mi nefungujou ostatní přístupy.. Z ničeho nic. No a pak už jenom Adam (manažer v domě), šek, sbohem a šáteček. Vůbec jsem to nepchopil… Adam sám netušil, jen že to prej má za úkol udělat. Dobrý no. Takže takovej rychlej konec bez jedinýho slova. Aspoň jsem dostal na odchod šek a povzbuzení, že jsem byl skvělej pracovník co dělal fantastic job. Od kdy se skvělí pracovníci vyhazujou? Perkele…

No nic… další tři dny jsem se moc nevyspal a bylo mi dost mizerně, ale za mohutné Renčiny podpory jsem se z toho postupně oklepal. A kluci z teďužbývalýpráce taky podporovali.

Takže tak začal náš malej restartek….

Další věci napíšu zvlášť – tématicky se moc nehodí a navic by to bylo hodně dlouhý.

Rubriky: Nezařazené | 2 komentáře

Práce a zase práce!

Už je to dlouhá doba, co jsme sem nic nenapsali. Jendak nebyl nějak čas a ani vlastně co by se sem dalo napsat, i když něco přece. Jak už David psal, pracuji v psím lazebnickém salúnu, tedy pracovala jsem.

Neboť práce to byla opravdu náročná a i přes to, že zvířata miluji, tohle byla vážně síla. Mno například místo psů přivedly almary, a já je musela přetransportovat do miniaturní vaničky, neboť pro tyto psy to nebyla vana. Jeden z těch psů byla dobře rostlá bernardí slečna, ano za jiných okolností bych si řekla, že je krásná, ale když si představíte, že váží jak dospělý chlap, a máte ji zvednout ze země do výšky jednoho metru, je to vzpěračský kousek. Navíc vemte na to jed, že jakmile začne ztrácet pevnou půdu pod nohama v klidu nezůstane. Další dva psi byli něco podobného, ale přes nepříliš ochotnou pomoc spolupracovnic jsme je nakonec do té vaničky dostala. Jo a kromě toho se nemá cenu po vykoupání jednoho psa sušit, neboť asi tak do půl minuty je člověk stejně zase od hlavy k patě durch. Už nikdy nebudu skuhrat, že nechci koupat Roníka.

No a tak se stalo, že jsem si jednoho krásného dne řekla dost. Nejen, že práce byla spíše otročina, za málo peněz, ani ten pracovní kolektiv nestál za nic. Tak jsem s díky odešla, a začala hledat něco jiného, lepšího.

Asi před 14 dny se mi naskytlá skvělá příležitost, ale nejásejte, hezky si to vše přečtěte. Na internetu jsem s Davidovou pomocí našla nedaleko Calgary (Cochrane) pracovní příležitost přímo pro mě. Jednalo se o jednu školku a jesle. Odepsala jsem na inzerát a oni mi řekli, že mám skvělé předpoklady a ať si smluvím schůzku. Ještě jsem jim pro jistotu do mailu napsala, že mám omezení v pracovním vízu a zda je to problém. Samozřejmě, že nebyl. Mají s tím prý zkušenost a to se vše vyřeší.

Jak bylo psáno v mailu, smluvila jsme si schůzku, vzala všechna osvědčení, diplom a vyrazila na pohovor s Bev. Bev byla milá a mluvila na mne, tak že jsem ji rozumněla skoro každé slovo. Slovo dalo slovo a já nastoupila na dva dobrovolnické dny. Ano bez platu osm hodin pracujete a ještě jste pod drobnohledem. Jo a abych nezapomněla musela jsem si koupit černé kalhoty, neboť mají jakési uniformy.

Zkrátím to, ve čtvrtek odpoledne si mě zavolal majitel, že jsou semnou spokojeni, nadšeni a i když nemluvím úplně skvěle, tak mě berou. Ještě mi říkal, že mi napíše mail ohledně toho kdy mám v pondělí dorazit a jiné důležité podrobnosti. A já s radostí odešla domů, neboť jsem si říkala mám práci v oboru, skvělý kolektiv a místo pro to zlepšit se v angličtině.

Jak však již někteří tuší, dopadlo to jinak. Mail stále nepřicházel a já začala být nervozní co se stalo. Zda povodně, které zasáhly Calgary neohrozily i Cochrane potažmo „mou“ školku. Po výletě do městečka jsme s Davidem zjistili, že školka je v bezpečí a na svém místě, tak jsem byla klidnější, ale nééé o moc. Stále žádná odezva.

Až večer mi Dominic napsal (majitel), že se omlouvá, ale že mě nemohou vzít kvůli mému vízu. A prý ani na úklid a ani do kuchyně, nastalo značné rozčarování, neboť Bev a i samotná majitelka, mě ujištovaly, že vízum problém nebude. Jak se ukázalo bylo. Takže jsem byla naštvaná, že jsem tímto zabrala týden a k čemu, k h…. ničemu. Dva dni jsem pracovala zadarmo, a další dva jsem čekala jak se rozhodnout, místo toho co bych vše věděla hned.

Navíc tento fakt si měli ověřit hned jakmile jsem jim to psala v mailu a mohla jsem si odpustit zklamání a rozčarování. Opravdu jsem se tešila a líbilo se mi tam. David mi vždy říká, ze všeho si vezmi ponaučení, ale z tohohle plyne, že i když člověk udělá vše dobře, tak i tak to nemusí vyjít.

Závěrem stále hledám a hledám, a už mě to docela unavuje, ale začátky jsou těžké a nic není bez práce. Země zaslíbená to podle mě tedy moc není, ale co je 🙂

Reni

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Há-le-lu-já

Tak a je to tu… Nebudu chodit kolem horké kaše… prostě Renča má práci! Po troše snahy a rezignaci na výběr zaměstnání snů se jí podařilo vnutit do zvířecího salonu. Podle toho, jak to podávala, tak se tam možná skutečně vnutila – majitelka prý koukala jako vrána, že tam má v pondělí ráno dalšího člověka – ale co, účel světí prostředky 🙂 Ono upřímně to zase taková výhra néjni, takže to tam bude podle všeho trpět jen po dobu nezbytně nutnou. Ten salon je totiž ještě dál, než moje vrakoviště a peníze za to nic moc. Nicméně každý doláček dobrý – prasátko už je docela hubené, takže než se podaří sehnat něco blíže / lépe placené / kombinace obého, tak holt bude drbat ty zanebaný ubožáky, co tam místňáci vodí.

Je fakt, a to jsme postřehli i u Cindy, že místní na svá zvířata v zásadě dost s…. kašlou. Podle všeho je mají tak na pomazlení ve slabších chvilkách, potom na prezentaci na veřejnosti a tím to tak nějak hasne. Vůbec se o ně neumí (nebo nechtějí) starat, nedejbože přizpůsobovat svůj režim tomu, že mám zvíře. A o nějakém mytí nebo česání doma tu evidentně ještě neslyšeli. Takže do salonu prý chodí převážně zvířata se střihem ala Bob Marley. Teda Bob Marley po Ronaldově McDonaldové dietě…. Takže Renča si to tam prý moc užívá. 🙂

Mno jinak tady posledních cca 14 dní skoro neustále pršelo. Což bylo samozřejmě ideální pro mé zaměstnání na vrakovišti při budování kovových konstrukcí pod širým nebem. Takže minulý týden za mnou přišel Vitalij, že prý pro mě má jiný džob, protože v dešti nemůžeme stavět a tak že nebudu mít co na práci. Řikal jsem si, proč mě teda vlastně platí, když si myslí, že nemám co na práci… No a to mi ukázal velice záhy, proč mě platí. Prostě pro to, aby měl k dispozici aspoň jednu levnou děfku pro všechno.

Odvezl mě do nějakýho baráku, který evidentně koupil, teď rekonstruuje a následně hodlá pronajímat. A tam si vymyslel, že mám vytrhat podlahu v kuchyni, kam přijde dlažba. Super práce – dostal jsem na to takový 1,5 metrový kovový pajcr a šup na to. Všude hromada prachu, podlaha byla několikavrstvá a zatraceně hodně přitejpovaná, takže mi to šlo jak psovi pastva. Vždy se odlomil jen kousek odpovídající průměru pajcru – tzn. asi 4cm. Timhle tempem bych to dělal do Vánoc, tak jsem přistoupil k razantnější metodě „mlať do toho jako zběsilej, ono to odskočí“ a po chvíli jsem začal slavit první úspěchy. Vitalij se sice trochu zhrozil a snažil se mi to vymluvit, ale když viděl, jak se zuřivě oháním velkým ostrým kusem železa a nehodlám se svého způsobu vzdát, tak mu nějak došly argumenty nebo co. Každopádně jsem to nakonec sfouknul asi za hoďku a půl. Docela slušnej výkon. Když mě pak vezl zpět na vrakáč, tak jsem nadhodil, jestli je to aspoň líp placený tahle super práce. Jasná odpověď: „Same shit“ mi vyloženě dodala enthusiasmu.

No ve zbytku týdne jsme s Darcym sem tam něco postavili (když zrovna nepršelo), spoustu jsem toho nařezal a Darcy nasvařoval… hromadu věcí jsme přestěhovali z místa A do místa B, následně do A a potom do C. Prostě zábava. To, že si tak báječně užíváme, se asi nějak nelíbilo Vitalijovi nebo co, a tak se rozhodl, že mi to opět trochu okoření a znovu mě odvezl na otrocké práce – na své nové „property“.

Tentokráte mě zavedl do přízemí a tam ukázal na zem namalovaný čáry. Tam mají vést trubky pro kanalizaci a on chce, abych to vysekal – tady už do poctivého betonu. A samozřejmě aby to nebyla jen hnusná práce, tak si Véčko vymyslel, že nechce rušit sousedy (ve všední den ve dvě odpoledne? v domě 20 metrů daleko???) a proto nebudu mít sbíječku, ale dostal jsem opět svůj oblíbený nástroj a jakože tim. Vítejme zpět ve středověku… Takže následující 3 hodiny jsem strávil tím, že jsem se do betonu snažil bláhově udělat díru kusem železa, které už nebylo ani zdaleka tak ostré ani na jednom konci.

Když se Vitalij vrátil a já mu prezentoval výsledek své práce – cca 30cm dlouhou díru, tak se netvářil příliš potěšeně. Snažil jsem se mu vysvětlit, že tim železem to fakt nejde a že tou sbíječkou bychom to měli za hodinu celý. Chvíli tam tak stál a koukal… pak vzal velký kladivo – palici a začal do tý země mlátit jak pominutej. No jestli nechtěl rušit sousedy, tak tohle jim určitě nevadí. Jistě se trefoval přesně do rytmu Mozartovy Symfonie č.39 Es dur, kterou sousedé nepochybně právě poslouchali v altánku před svým domem.

Každopádně mě dost překvapil a následně i dost naštval a zostudil, když se ten pitomej beton začal skutečně lámat. Takže za následujích 30 minut udělal do země jednou tak velkou díru, než byla ta má. V duchu mě těšilo, že si aspoň taky pořádně zamakal. Nicméně i tak jsem se cejtil dost zostuzeně.. fuj. Odveden do sklepa podivného opuštěného domu a tam zostuzen ukrajinským padesátníkem… Když mě vezl zpátky, tak jsem si vážně připadal… mno prostě přesně tak, jak se to nabízí.. Hnusná práce, blbej pocit – ideální.

Mno Véčko si asi řekl, že mi dá ještě šanci dokázat, že jsem správná lopata a tak mě druhý den do svého sklepeníčka odvezl znovu. Zase ten blbej pocit znásilňovaného dítěte.. fuj.

Tentokrát jsem se tedy poučil, vzal velkou palici a rozmlátil ve sklepě všechno, co šlo. Teď byl Vitalij myslim zaskočen, jak rychle jsem to zvládnul. Tak si vymyslel, že mu ještě vykutám další díru jinde. Hromada rámusu, prachu a potu a bylo hotovo. Tudíž ende a hurá zpět na vrakáč. Ještě jeden pokus o zvýšení platu a opět neúspěšně.

Dalších několik dní jsme s Darcym střídavě nadávali na počasí a střídavě něco stavěli. Vtipné bylo, že když už jsme ve vzácných slunných chvilkách něco udělali, tak přišel Big Voss, chvíli koukal a potom pronesl, že by to chtěl jinak. Jaká to zábava všechno desetkrát předělávat. Na Darcym jsem začínal pozorovat lehké roztrpčení.

Roztrpčení přešlo z lehkého na těžší ve chvíli, kdy si Vitalij vymyslel, že bychom měli zazáplatovat střechu ve skladu, kde místy protejkala. Ono to totiž nešlo udělat zevnitř a venku opět tak trochu krápalo. Tudíž záplatování se odkládá a jali jsme se aspoň stavět další regál dle předchozích přání šéfa. Když jsme udělali, co se dalo, tak jsme v dalších dnech různě uklízeli hromady bordelu, opět přenášeli, rovnali, uklízeli zbytky všeho možného a tak… Jednu chvíli se Darcy dokonce vydal i na tu střechu od skladu (zrovna nepršelo)! Akorát to stejně moc nepomohlo 🙂

Nicméně tak nějak se postupně přihodilo – kombinací báječného počasí, skvělé práce a naprosto rozhodného a duchapřítomného vedoucího, že Darcymu takhle jednou odpoledne ruply nervy, řekl že se balí a odešel. Ne náhodou to následovalo po tom, co se Vitalij přišel podívat na dodělanej regál ve skladu a prohlásil, že by nakonec přecijen chtěl ten širší, že tenhle máme rozebrat…K tomu prý Darcymu ještě oznámil, že slíbené zvýšení platu se jaksi na tomto šeku konat nebude, protože účetní má dovolenou. Dost slušná levá. Mě se to Vitalij ani neobtěžoval sdělit… asi to mělo být překvapení.

Mno a tak jsem zůstal v dílně sám jako kůl v plotě. Zrovna jsem řezal a začišťoval nějaký trubky na budoucí sváření a když Darcy odešel, tak to začalo působit trochu nepatřičně. O zeď jsem měl opřeno asi 14 trubek, ve svěráku další a vedle ještě tři na začištění.. A nic z toho už teď asi nebude potřeba. Jenže co dělat, že jo… Inu rozhodl jsem se, že to aspoň dodělám, pak v dílně pěkně uklidim a pak se budu snažit tvářit, jakože ještě něco dělám. Ono upřímně – bylo den před předáváním výplatního šeku, tak mi šlo hlavně o to, abych se ho dočkal.. a pak už taky tradá pryč… Dělat někomu děfku ve sklepě už vážně nehodlám… navíc za „same shit“.

Ono totiž… chvilka napětí… dopoledne v ten den než Darcy odešel, mi volali z jedné firmy, kde jsem byl na pohovoru, že mě berou a v pondělí nastupuju!!! Takže opět nová práce – třetí během necelých dvou měsíců.. jeden by řekl, že docela slušný skore. Ale POZOR! Tentokrát už totiž nejde o „general labour“, ale o něco, co si konečně budu moct dát i do životopisu – Customer Relations Manager!!!! Gratulace přijímám v komentářích 🙂

Darcy mi ještě stihnul pogratulovat, podpořil mě v mé snaze zmizet a zároveň myslim, že můj brzký odchod urychlil i jeho rozhodnutí. Takže jsme se odpoledne rozloučili a on odešel. Po nějaké době, co jsem byl hrozně zaměstnán začišťováním poslední trubky, přišel Vitalij, že Darcy je jako pryč. A hned na mě, co jako budu dělat, že mě nebude platit jen tak a že bez Darcyho určitě nemam nic na práci. Tak jsem tak chvíli krčil rameny a tvářil se strašně nešťastně, jako že jsem momentálně hrozně bezradnej a že můžu dělat cokoliv, co potřebuje, že to bude přece on, kdo mi bude dávat můj šek a tak ať řekne, co potřebuje. Na to se nějak záhadně a neprozřetelně chytil s tim, že paycheck už je připravenej a že mi ho klidně může dát hned. A hle! To byla přesně ta zajímavá informace, co jsem potřeboval slyšet! Takže jsem ho chvíli nechal poletovat a vymýšlet, jakou další skvělou práci by mi vymyslel (měl samé lepší nápady) a při tom jsem si začal pomalu balit věci. No a když jsem odcházel a šel si pro šek, tak už se mnou ani nepromluvil. Same shit… ha ha

Takže tak skončila moje kariéra na vrakovišti. Nebyla to špatná práce, dokud to toho Big Voss nezačal šťourat. A teda nebejt tý hodinový cesty přes totálně zasekaný město.

Takže teď v pondělí jsem nastoupil do malý firmy s asi docela slušnym obratem a začal pracovat jako CRM. Uvidíme, jak se to vyvine, každopádně kolegové (dva) jsou zatim hodně v pohodě, šéfové zatím taky vypadají, pracovní prostředí i atmosféra taktéž pohoda… Ve Vodáči by si o tom mohli kluci nechat zdát – NIA 40 metrů na hlavu 🙂 Tak někdy později budu referovat, jak se to vyvíjí.

Jinak kromě pracovního mecheche se snažíme proniknout i mezi nějaké neformální skupiny a tak jsme se společně pustili do softballu a já ještě do amerického fotbalu, respektive touch fotbalu – to je taková hodně měkká verze, kde je prakticky zakázaný fyzický kontakt. Takže všechno zajímavý je z tohohle sportu pryč 🙂 Ale při cenách zdejší zdravotní péče jsem se rozhodl raděj sportovat s rozumem. Ono i tak jsem si na prvním cvičném zápase zvládnul natáhnout tříslo a… zadek. Takže po zbytek týdne jsem byl zase hroznej pacient.

Na softu se každopádně velmi daří. Po posledním úterním zápase si nás budou asi konečně všichni pamatovat. Bohužel každého z trochu jiných důvodů – Renču proto,že odpálila co mohla a mě přoto, že jsem se v předposlední směně srazil s jednim klukem v poli tak nešťastně, že jsem si při tom opět podvrkl ten dříve podvrknutý kotník. V tu chvíli bych si tu nohu asi raděj uříznul, jak to bolelo. Nicméně po asi desetiminutové agónii celkem zabral instantní led, který mi na to dala jedna ze spoluhráček a bolest se začala rychle mírnit. Ještě teď z toho jsem docela překvapenej, protože ač jsem na hřišti málem porodil sloní mládě, tak se ta noha vážně hrozně rychle zlepšila a už na konci druhýho dne jsem byl schopnej prakticky normálně chodit. Což je skvělá zpráva, protože mi díky tomu neunikne nedělní fotbalový zápas! :)))

No a fotbal taky dobrý. Na tréninku ze mě byli docela nadšení, protože jsem chytil skoro všechno, co mi kdo hodil a ještě jsem byl schopnej celkem slušně běhat. Na prvním ligovém zápase už tak nadšení nebyli, protože jsem pustil všechno, co mi kdo hodil a ještě jsem nebyl schopnej utýct pomalu ani berušce letící proti větru. Nicméně tým je naštěstí složenej ze zkušených pardálů (tak 3 jsou ve věku nad 50, jeden nad 60, cca 5-6 chlapů kolem 35 a dva kluci tak 25), kteří se tváří, že to vážně hrají hlavně proto, aby si zahráli a pobavili se. Takže i když jsem zrovna lemro lemroucí, tak všichni se snaží povzbuzovat, neuvěřitelně trpělivě mi furt vysvětlují pravidla a co musim a co nesmim a tak… A vůbec nevadí, že jim nerozumim. Prostě super, fakt jsem nečekal, že budou takhle milí. Snad to vydrží i nadále. Na posledním zápase jsem dokonce dal málem touch-down (chybělo tak 10cm), tak jsem si snad zase trochu zvednul kredit.

No a do třetice všeho dobrého jsem začal experimentovat s výukou sebeobrany. Na inzerát se mi přihlásilo asi šest lidí s tim, že nakonec 4 potvrdili, že dorazí. Ze čtyř dorazili dva a z toho jeden pozdě. Nicméně kluci se tvářili docela zaujatě i když na začátku vypadali, že mi moc nevěří. Ruský přistěhovalec Alex mě začal brát trochu vážně asi ve chvíli, kdy jsem ho při rozběhání poslal lehkym bodycheckem k zemi 🙂 Aspoň jsem si vyzkoušel, jaký to je vést dvouhodinový monolog v angličtině a zároveň získal trochu půdu pod nohama v tom, jak být důvěryhodný sensei. Sen-sei David-san Hó 🙂 Na sobotu zkusim naplánovat další lekci, tak jsem zvědav, jestli někdo dorazí. Sice jsem z toho pořád nervozní, ale kdo se bojí, nesmí do lesa….

Tentokrát to bylo teda trochu neuspořádaný… mno psal jsem to po delší době a ještě na pokračování, tak nad tim musíte trochu přimhouřit očka.

Mějte se krásně, čistěte dásně, skládejte básně a noste třásně!

Zdraví David a Vystrčenýzadekzpodpeřinyvedle

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Foto – dlouho slibovaná sada

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Už je to přes měsíc…?!?

Je neuvěřitelný, jak hrozně to letí… Už je to přes měsíc, co jsme tady. Za tu dobu jsme stihli rozfofrovat skoro všechny peníze a z hladu třikrát péct domácí chleba. Docela slušný skóre 🙂

Mno tak vážně… co že se to vlastně za tu poslední dobu událo kromě toho již oslavovaného nákupu auta? Byli jsme například na naší první InterNations akci – jakási párty (hospoda) s lidma, kteří jsou v daném městě cizinci jako my. Organizující to nějací Internations ambasadoři a má to sloužit.. mno asi k seznamování s lidmi. Každopádně jsme to absolvovali, každý pokecali asi s pěti lidma (pamatuju si akorát Číňanku Song), koupili předraženej hambáč s hranolkama a mazali domů. Celkem se na akci sešlo asi 80 lidí, takže to bylo až děsivý. Každý chodil a „how are you, where are you from?“. Celá akce se konala v „Flames Central“, což je asi jakýsi ústřední fandící klub pro Calgary Flames. Vypadalo to tam dost hustě. Myslim, že když Flames hrajou něco důležitýho a daří se jim, tak to tam musí být vážně hukot.

Další dny následovala víceméně jen práce, práce, Renčino shánění práce a zase práce. Mno a v práci to začalo být nějaký divný. Od tý doby, co se k nám přidali dva kanadšti boys (z toho byl jeden po týdnu odejit), tak se se mnou už Mark moc nebavil. Tak je jasný, že si s Codym (Kanaďan z Britské Kolumbie) pokecá o něco víc a lépe, ale jako úplně s…t by na mě taky nemusel. O to víc mi lezlo na nervy, když fakticky jediný, co jsem od tý doby v práci slyšel bylo, že něco delám blbě, že to mám přece vědět (nikdy jsem to nedělal, ale to přeci neva) a ať se raděj desetkrát zeptám, než dělat věci po svým. Případně pojeb za to, že se moc ptám a mám prokázat trochu vlastní iniciativy (divný, co?). A tak nějak pořád dokola… Takže to dopadlo tak, že jsme si ke konci měsíce jaksi přestali s Markem nějak rozumět (evidentně žádná další grilovačka na obzoru…) a jeden takový krásný pátek jsme se rozloučili. A to to ze začátku vypadalo tak slibně… No nezískal si mne chlapec…

Hodil jsem Marka i jeho pošahanost za hlavu a na sobotu jsme se s Renčou domluvili, že si uděláme první pořádný výlet.. Takže Banff!! Je to jeden z tušim dvou největších národních parků v Albertě – máme to cca 120 km z Calgary do Skaliských hor a celkem asi 150 přímo do městečka Banff. Takže jsme v sobotu ráno vyrazili.

Cesta po dálnici v pohodě. Je to tu omezený na 110, ale člověk má pocit, že docela frčí. Nevim, jestli to je tim strašlivym žihadlem, kterym jsme se hnali a nebo tim, že těch 110 +- jedou vesměs všichni a tak člověk nemá pocit, že je brzdou socialismu. Takže cesta nám celkem uběhla.

Kousek před Banffem byly na dálnici nějaký domečky a před nima strašná kolona v několika pruzích – vypadalo to jak na mýtu nebo tak něco. Cedule jsme samozřejmě nestihli, takže jsme vůbec netušili o co jde… možná o nějaký vstupný na území parku – něco takového psali v průvodci, aspoň co naše chatrná paměť sahala. Inu tak jsme se s tím vyrovnali po našem – za jedna, dva, tři a do pravého pruhu, který „mýtné“ objížděl 🙂

Po asi deseti minutách jsme dorazili do města Banff, kde jsme to zapíchli na ulici a šli se podívat po nějakých turistických informacích. Zrovna jsme chytli naprosto skvělý počasí – jasno a příjemná teplota na slunci i ve stínu, takže to vypadalo na vydařený výlet.

Když jsme našli turistickou kancelář, tak jsme si hned rozdělili úkoly – já jdu zjistit, kam bychom měli vyrazit a co že to bylo na tý dálnici a Renča jde na záchod. To je fér…

Tak jsem se vydal zjišťovat.. Mno a hádejte – ano, na dálnici se platí vstupné na území parku Banff 🙂 Ale podle pani za přepážkou je to naprosto ok, že jsme to objeli a že povolenku můžeme koupit u ní, takže super! Ušetřili jsme asi tak dva roky času ve frontě. Platíme nějakých 18 dolarů za jednodenní povolenku pro oba, „krademe“ mapu na kterou jsme si nechali zakreslit zajímavosti v Banffu a vyrážíme na obhlídku města.

Banff je v zásadě docela malý město – hodně mi to připomínalo horská městečka v Alpách, akorát tak nějak mixnutý Vinettouem s Jackie Chanem v hlavní roli. Nicméně tam bylo docela příjemně. Zašli jsme se podívat do nějaký hrozně významný zahrady, kde vůbec nic nerostlo, protože to evidentně ještě nikdo nezasadil, ale ta atmosféra tam… Ne vážně.. i taková nezasázená leso-zahrada může být pěkná.

Potom jsme vyrazili podél řeky Bow shlédnout jakési vodopády. Řeka teda krásná, neuvěřitelně čistá na to že protéká městem. No a vodopády byly tak velkolepý, že jsem je přešel a až Renča mě vrátila zpět, že TOHLE jsou jako ty vodopády. Heh.. no byla to taková hezká vodní kaskáda. Na kánoi nic moc, ale raft by si s tim celkem poradil.

Na konci tratě podél vody jsme se na chvíli zasekli, neboť jsme měl svoji chvilku vášnivého fotografování, kdy jsem dělal asi 30 fotek jednoho a toho samého rybáře na jednom a tom samém místě v jedné a té samé vodě. Zkoušel jsem, jak fungují různá nastavení foťáku. A výsledek byl samo takový, že jsem z toho nepoznal vůbec nic.

Po vášnivé fotochvilce jsme se obrátili a vyrazili stejnou cestou zpět. V Banffu jsme ještě naskočili do krámku se suvenýry, koupili nějaké pohledy (ano, stále nám tu leží nedotčeny v šuplíku.. … ano, stydíme se…), zjihli nad cetkami pro turisty a nasedli do našeho kočáru.

Rychlá dohoda a vyrazili jsme ještě směrem na Lake Louise, kde se má kus za Banffem z dálnice odklánět Bow Valley Parkway – údajně jedna z nejhezčích silnic s mnoha výhledy a příležitostmi k hikingu (turistování po horách). A jen co jsme na ní najeli, tak jsem musel dát za pravdu, že je to fakt pěkná silnice… Ach jo… jediná škoda, že nejsme na mašině 🙁 Krásnej asfalt, samá zatáčka a kolem příroda.. Prostě paráda. Jen by to na tý mašině byla asi trochu smůla, potkat uprostřed cesty třeba takovýho soba… nebo medvěda… nebo vlastně i sysla.

Asi 20 km před Lake Louise jsme zastavili a vyrazili na náš první hike! Měl teda měřit jen 700 metrů – k nějakým vodopádům, ale my jsme si ho dokázali protáhnout aspoň na jednou tolik. Každopádně bylo to krásný – procházka lesem který si roste vyloženě jak se mu zlíbí, bez jakýchkoliv zásahů a všude taková ta krásná vůně. Strašně mi to připomnělo vůni lesa na chatě za horkého léta.

Vtipný bylo, že teplota se pohybovala kolem 25 stupňů ve stínu a my jsme se v lese místy brodili sněhem. Teda ne brodili, ale pěkně ťapali po tak 15cm tlustých sněhových krustách. Nicméně – vydrápali jsme se na jakýsi kopec a shlédli zmíněné vodopády. Pěkný.

Pár povinných fotek a zpět k autu. Jediný co nás trochu znervózňovalo, byly všudypřítomné cedule s informacemi, jak se chovat při setkání s medvědem.

Cestou do Lake Louise jsme ještě udělali jednu krátkou zastávku u Castle Mountain (nebo tak nějak), udělali sexy fotky auta, které se pózující modelka snažila všemožně zkazit.. (au au.. jau)… které pózující modelka ještě výrazně vylepšila!!

V Lake Louise jsme už akorát nabrali benzín za 20 dolarů a vyrazili dom.. V zásadě to byl jen takový první test, abychom zjistili, jak to tu s tim turistováním chodí. Ale i tak to bylo myslim dost povedený – prostě hezky strávený den.

Jo a úplně nejdůležitější je, že cestou domů jsme kus před Calgary objevili Calaway Funpark – zábavní park s kolotočema a horskýma dráhama!!! A 18. května otevírají!!!! Těšim se jak malej harant 🙂 Renča se teda těší o poznání méně, když viděla fotky atrakcí, ale maj tam i autíčka, takže to snad klapne.

Ještě v sobotu večer jsem odepisoval na inzerát na práci a podařilo se hned domluvit nástup v pondělí. Takže dobrý.

V neděli jsme se pak zašli podívat na asi největší „park“ v Calgary – Nose Hill. Jak jsme záhy zjistili, tak se jedná vlastně jen o obrovskej kopec na kterym nic neni. Pouze suchá tráva a sem tam nějaký křoví. Dost divný. Ale tak když už jsme tam byli, tak jsme se vydrápali nahoru, ať máme aspoň nějakej výhled. Kus jsme obešli (asi tak setinu), rozhlédli se do kraje a šli zase zpět.

Mno a v pondělí nová práce… A hádejte co… Vrakoviště! 🙂 Takže ráno šup do auta a frrr na druhou stranu Calgary. Kdo někdy hrál Borderlands.. tak tak nějak vypadá moje nový pracovní prostředí. Docela zajímavý. Každopádně mě na začátku dost překvapilo, že mi prostě dali papírek na píchačky a dál se se mnou nikdo moc nezabýval. Jeden kluk mne po nějaké chvíli odvelel k někomu, koho jsem následující dva dny měl za Garyho a Gary mě dal do ruky koště a za úkol vysmejčit dílnu. Po dílně dvůr… a po dvoře skládku. Docela smysluplná práce 🙂 Během dopoledne se odněkud vynořil Vitalij – člověk s kterým jsem si psal a který je podle všeho majitelem toho vrakáče. Mno a Vitalij mne oficiálně šoupnul Garymu, jakože bude můj supervizor. A ano, Vitalij je Rus. Jen ještě nevim, jestli žije spořádanym životem, nebo se na vrakovišti někde v drtiči ukončují životy jeho nebohých obchodních oponentů 🙂

Postupně se ukázalo, že Gary se nejmenuje Gary ale Darcy a že nerozebírá auta, nýbrž staví „racky“ – takový velký kovový regály do kterých se potom dávají vypreparované autodíly. Už během odpoledne Darcy zjistil, že dovedu ovládat i víc než pouze koště a tak jsem s Darcym začal stavět regály. Navíc mě ke konci směny pochválil, že se mu se mnou dobře dělá. Tak aspoň trocha pohlazení po duši.

No a další dny pak následovalo další stavění, šroubování, zatloukání, vrtání, řezání atd. atd. Musim říct, že zatim to neni vůbec špatný – utíká to, je to celkem zábava, Darcy je v pohodě, při práci je pohoda a vůbec je to takový v klidu prostředí. Jen ještě musim vymyslet, jak si nechat přidat 🙂

Taaaak a.. už zbývá jen tenhle víkend, takže stručně – v sobotu jsme si udělali se Cindu barbecque, sedli jsme si na zahradě, pokecali, popili a večer dali společně film (Puss in Boots). Takže přijemnej den. Neděli jsme potom obligátně proflákali – nákup, obhlídka dalšího parku v Calgary, k večeři další bbq – tentokrát kuřecí špízy, a potom už jen postel a spinkat.

Hufff… to psaní začíná být trochu náročný… asi by to chtělo zase zkrátit pauzy. Ono to musí takhle být docela náročný i na čtení…. ale to už neni náš problém 😀

Mějte se všichni krásně!

Ahoj

D+R

P.S. – speciálně pro Zbyndu Picaka – mapa s vyznamnymi body… http://goo.gl/maps/SrfmC

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Stále naživu

Tak už je to zase skoro čtrnáct dní, co jsem naposled zveřejnil příběh ze života na naší vsi. Je to už tak dlouho, že jsem zapomněl i adresu administrace těchhle stránek 🙂

Ono ne že by se za ty necelé dva týdny nic neudálo, ale spíš nebylo tolik času a nebo naopak bylo tolik vyčerpání, že na psaní jaksi nezbývaly síly. Tak se teď pokusím vydolovat z hlavy, co že se to vlastně událo… Jo no, třeba taková drobnost, že máme auto.

Původně jsme tedy bytostně prahli po nějaké starší Mazdě z čtvrté ruky, protože se nám za posledních několik let osvědčila jako bezproblémový a bezporuchový vůz, do kterého není třeba nasypat ani korunu, díly téměř nepodléhají opotřebení a jezdí pouze na vzduch. Nicméně nezadařilo se a tak jsme se nakonec museli smířit s tou rizikovější variantou – pořídili jsme starší Subaru. Konkrétně Subaru Legacy GT, 2,5l Wagon v červené barvě s krutopřísným střešním oknem.

Celé se to seběhlo tak, že jsem minulý čtvrtek a pátek měl nečekaně volno (taková divná epizoda plná nepochopení, divný pachutě z pracovní nejistoty a následného vysvětlování) a tak jsme se s Renčou vyrazili obhlídnout dvě auta na inzerát. První bylo výše zmíněný Subo a druhá byla Toyota 4runner. Požadavky byly celkem prostý – cena do 3000$, čtyřkolka (kvůli zimě), rozumný technický stav včetně množství koroze a dostatečně velký zadek s možností složit zadní sedadla do roviny, abychom měli kde spinkat, až budem jezdit po výletech. Přecijen se mezi medvědy budem cítit líp v autě než ve stanu.

Mým osobním favoritem byla Toyota, ač byla o cca 500 dolarů dražší, tak je přecijen o něco větší a tak si člověk mezi těmi všemi „trucky“ na silnici nepřipadá úplně nicotně. Nicméně Subina se nám při prohlídce docela líbila i když měla samozřejmě dost šrámů. Ale podle všeho měla dost nově udělaných dílů – myslím těch podstatných dílů jako čerpadla, spojka, hen ten něco v motoru a tak. Takže rozhodně nebyla z boje vyřazena.

Toyota vypadala taky moc pěkně… a ta výška… takhle nějak jsem si připadal, když jsem jako malej jezdil v Nučicích s Pavlem v Traktoru. Navíc se mi fakt libila kola 🙂 Takový správně terénní, do toho vyleštěný disky… mno prostě pěkný. Už jsem pomalu začínal mít jasno, když v tom to začalo…: „Zrovna včera přestalo fungovat stahování zadního okna, ale to bude jen vyhořelá pojistka tam vzadu. Občas se taky ozve takový divný zvuk, když jsou kola úplně v rejdu, ale je to tak celou dobu, co to auto mám a mechanik mi říkal, že to nic není, ať se tím netrápim (diagnóza jasná ihned po vyzkoušení – homokloub). Jo a ta kontrolka brzd co svítí, to je jen špatný kabel u ruční brzdy, to nic není. To jen vyměníte ten kabel a ono to zhasne.“

Tak jsme si s Renčou sedli do Tima Hortona (poprvé a naposled) a začali poradu. A z porady nakonec vzešlo to, že nám před domem parkuje naše Subina. Už delší dobu se chystáme, že uděláme nějaké sexy fotky s Renčou ve spodním prádle na kapotě auta, ale zatím se nějak nedostalo času a příležitosti. Tak třeba o víkendu.. Jestli mě teda nepřerazí, až si tohle přečte :)))

Tak to je první kus z uplynulých dní – zbytek dopíšu snad do konce víkendu, teď se připojim ke své lady a jdeme spát. Dobrou!

D+R

Rubriky: Nezařazené | 2 komentáře

2. týden za námi

Ani se tomu nechce věřit, ale jsou to teprve dva týdny, co jsme pryč z Čech. Nám to už začíná připadat pomalu jako věčnost a nebýt pravidelného skypování domů, tak už ani nevíme, jak vypadají naši nejbližší… i když jsou teda momentálně dost vzdálení.

Druhý týden se celkově točil hodně kolem práce, školy, nákupu. Na nic jinýho celkem nezbýval čas.

V pondělí jsem se vrhnul do víru pracovní náplně, jak jsem už psal. V úterý jsem si šel ověřit, že to s tou šikovností zas až tak žhavý nebude. Nicméně první desetihodinovka za mnou. Večer jsem v posteli přemýšlel, jestli takhle nějak vypadá klinická smrt, nebo jsem už dál. Zmučený tělo protestovalo při každym pohybu. Ono taky aby ne, když jsem půl dne tahal „tů baj six inč“ prkna do druhýho patra.

Ve středu jsem potvrdil svou tezi o vlastní šikovnosti tím, že jsem si ráno na autobusové zastávce ulomil nohu. Teda naštěstí ne tak docela, ale určitě by se to s tím dalo srovnat. Úplně hloupá situace… Čekám na zastávce, až se přiřítí 407, kterou se přibližuji k místu výkonu momentálního zaměstnání. Mno a po chvíli se skutečně přiřítí. Tak dobrý, řikám si… přišourám se k předním dveřím (jediným dveřím) a čekám, že je jako řidič otevře. Mno a on je jako neotevírá… Bus stojí na zastávce za jiným busem, tak si říkám, že asi čeká, až ten první odjede. Mno a čekám.. 2 minuty… 3 minuty… 7 minut a nic. Najednou řidič začne točit volantem a frrr pryč. Nejdřív se snažim autobus zastavit silou svých myšlenek a dostatečně zoufalym rozhazováním rukama, ale řidič je evidentně nedostatečně vybaven pro přijímání telepatie. Tak na něj zkusim zapískat a rozeběhnu se za ním (už slušně poodjel). On si mne podle všeho všímá, staví a otevírá přední dveře. No a jak já běžím podél autobusu u hrany silnice, tak tam je na kraji taková pěkná ledová krusta, po té to pěkně sjede a podvrknutý kotník je na světě. Do busu jsem doskákal po jedný, vyměnil si s řidičem pár zdvořilostních frází o tom, kdo si z koho dělá srandu a jal se vzpomínat na kurzy první pomoci.

V práci nám po asi hodině a půl došel balící papír (domečky jako ze škatulky, he he…) a tak jsme se vydali na nákup s tím, že Mark prohlásil, že si musim koupit aspoň nějaký vlastní nářadí. Mno tak jo no… Chvíli jezdíme po městě (Mark zdařile bloudí) a poté dorazíme do krámu s profi nářadím, kde si celkovou sumu za nákup nechávají jako milé překvapení u kasy, neboť u ničeho nejsou cenovky. Kupujem kladivo, páčidlo a provaz s křídou a frčíme pro papír. Marka docela pobavilo moje označení páčidla – originálně to je „nejl hokr“ (něco jako hřebíkový hákovač?“) a já to nevědomky překřtil na „nejl hůkr“ (něco jako hřebíková šlapka – prostitutka).

Po nákupech a návratu do práce jsme se domluvili, že Mark nářadí nakonec zaplatí za mě, ale středu mi nebude proplácet. Nakonec jsem dělal asi 3 hodiny, tak to snad + – vyjde. Domů jsem se dobelhal nejbližším busem a okružní jízdou po Calgary a jal se zachraňovat svojí umřelou nohu. Nj, vojenský obvaz vz.80, to je věc… Na nohu jsem napatlal Alpu, co jsme si přivezli, vytvořil pěknou zelenou bambuli z obvazu, jídlo, postel, spánek. Tentokrát jsem nebyl ani tak utahanej 🙂

Ve čtvrtek ráno SMS Markovi že nedorazim, páč noha skutečně dost bolí a po sundání obvazu i dost hrozně vypadá. Takže odpočívám a  během toho aspoň stíhám podporovat Renču ve škole svými zprávami o nicnedělání, obědvání, svačení a tak vůbec…

V pátek se noha už trochu umoudřuje (jo tlakáč z obvazu vz.80, to je věc) a tak jí zpevňuju obvazem a běžim do práce. Samo mi všechno ujede, neboť se ženu jako De Peyrac, když ho vlečou na hranici (teda jeho dvojníka, jak nakonec Angelika zjistí). Mno a 407 řídí opět ten samý řidič – hurá. Ale tentokrát naštěstí otevřel. Cestou z autobusu se něco v noze posunulo a šlo se zase o něco líp, takže super.

Práce tak nějak šla, dostavěli jsme nějaký zdi a zase jsem natahal nějaký dřevo. Začínám dřevo nesnášet… Mno a pak mi Mark nabíd, že večer jede na grilování k jakémusi kamarádovi a jestli teda nechcem s Renčou taky. Docela překvapení, ale super! Cestou z práce se domlouváme přibližně na šestou a potom na nějaký nákupy ze slušnosti (pivo, chipsy a tak). Renča přichází ze školy kolem pátý, chvilku utěšování ohledně konce školní docházky (vážně z toho byla smutná, ale vůbec se jí nedivim) a pak příprava na odlet na barbecque party.

Mark nás vyzvedá kolem půl sedmé a společně dáváme návštěvu místního liquer storu, kde mají mimo jiné celou jednu chlazenou místnost s pivy. A tam, kromě klasiky v podobě Pilzner Urquel, měli i takové perly jako Krušovice nebo Litovel :))) Podle mě tam ty Krušovice mají jen proto, že je nikdo neumí vyslovit a tak jim to připadá jako něco moc extra. Každopádně se u toho s Renčou dost bavíme a potom pořizujem 8 pack místního pokladu zvaného Cocainee (Kookanee). Tím zase bavíme my všechny Kanaďany, protože naše „kokejný“ má jasný nádech rozpustilé zábavy, zatímco jejich (kokyný) je prostě… mno suchý.

Dorážíme na party a seznamujem se s partou místních – chlapi cca kolem 35+-, nějaký rovnou s maželkama a dětma a vedle toho spousta jídla. Domácí hamburgery … mňam mňam… Večer si užíváme, bavíme se (občas se snažíme i dorozumět) a po půlnoci se sbíráme a Mark nás veze dom. Super večer. Ještě nám nabídli, zda nechceme v neděli na lyžovačku, ale vzhledem k naší nevybavenosti to moc nevidíme – i když nám všichni začnou hned nabízet, co všechno za oblečení nám můžou půjčit. Zkrátka vážně milí lidé.

Markovi jsem slíbil, že se na stavbě stavím i v sobotu, abych trochu nahnal ten vynechaný čtvrtek, ale předem deklaruju, že to bude tak max do jedný. Takže ráno dorážím na zabahněnou stavbu a snažím se dle instrukcí nainstalovat nějaký okna. Už to malý je těžký jako kr… hodně těžký, když ho držíte na žebříku a když potom instalujem větší okno (asi 1,7m x 1,7m), tak… mno tak mi prostě dochází slova. Každopádně jsem byl rád, když tam ta mrcha byla. A to bylo prosím přízemí. Vůbec si neumím představit, jak budem tahat to největší okno do prvního patra.

Každopádně v sobotu bylo pěkně hnusně, zima a pekelně foukalo, že jsme to kolem jedný zabalili s Markem oba. Zbytek soboty jsme s Renčou víceméně proflákali doma, protože venku to k vycházce zrovna dvakrát nevybízelo.

V neděli nás strašně překvapila Cindy – dopoledne jsme se jí ptali, jestli nechce něco nakoupit, že se chystáme do Mallu. A ona nám navrhla, že asi za půl hodiny pojede na nákup, tak jestli nechcem jet s ní, že nás vezme. A že večer bude chystat večeři, tak jestli si dáme s ní. No překvápko veliký. Počkali jsme teda a za půl hoďky jsme vyrazili přes město v její Mazdě 3 s motorem 2,5 litru. Když se na to šlápne, tak to asi musí slušně frčet.. Akorát průměrnou spotřebu jí to ukazuje 15 litrů 🙂

Se Cindy jsme dorazili do kanadské alternarivy Makra, takže jsme se tam s Renčou hned vrhli na obří balení špaget, omáček, müsli tyčinek, masa a buhví čeho ještě. Když nás paní domácí viděla, tak se tvářila trochu nevěřícně.

U pokladny následovala nutná dávka vzrušení, protože Cindy evidentně propadlo její prémiové členství a za nové chtějí 110 dolarů, což odmítá dát. Zajímavá situace a ještě zajímavější fronta za námi. Nakonec vše dospěje k nějakému kompromisu v podobě obyčejného členství (55$) a následné platby. Potom jdeme na řadu my s naším mininákupem za 97 dolarů a když vytáhnu pravověrnou českou Visu (jako všude jinde na nákupech), tak mi milý chlapec u pokladny sdělí, že Visa karty neberou. Super věc takových 7 dolarů v peněžence a neakceptovatelná kreditka. Fronta za námi byla ještě o to víc zajímavější… Nakonec mne osvítilo a vytasil jsem místní debetní kartu, kterou jsem dostal při zřizování účtu u TD Canadian Trust bank a na kterou jsem zkusmo vložil 100 dolarů. Mno tak už tam jsou jen tři…

Z kanadskýho Makra jsme vyrazili ještě do kanadskýho Hornbachu (takový hobbymarket – tady se jmenuje Canadian Tire) a pak vítězoslavně domů. Večer Cindy připravila večeři s krevetami, tortilami, avokádem, řeckým salátem a červeným vínem a asi dvě hodiny si s námi povídala. Oba jsme z toho byli úplně paf… Každopádně taky moc příjemný večer.

Pondělí jsem strávil v práci… Mark asi bohužel objevil způsob, jak se mě na delší časový úsek zbavit a přitom mi nemuset třicetkrát vysvětlovat, co že to chce… Takže jsem celé odpolene tahal OSB desky… Nesnášim OSB desky, nesnášim dřevo, nesnášim bahno…

Začínají mne napadat myšlenky, že takový pořádně zasviněný hrnec od nějaké čínské šlichty, vůbec nemusí být nejhorší nepřítel člověka a jeden by si s ním mohl užít i docela dost zábavy… Když se to správně vysloví, tak to „Dishwasher“ může znít i docela odborně… erudovaně…

Mno ale ne, nevzdám to 🙂

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Graduovaná Reni!

Opět se ozývám se svým školním příspěvkem. Včera byl můj poslední den na U of C, je mi líto, že to skončilo. Bylo to vážně skvělé a hlavně přínosné. A jelikož jsem opravdu úžasná, tak jsem odgraduovala na 90% a mám Ačko (pro zvědavce přidám foto svého diplomu). Takže teď jsem nejen promovaný pedagog magistra Mejstříková, ale také graduovanec se znalostí historie a kultury kanadské. Jsem prostě dobrá :-D, teď jen aby i to další učení angličtiny a hledání práce, šlo tak zábavně a dobře jako studium.

Opravdu se mi po škole bude stýskat, kolik lidí tohle může říct. Vetšinou se lidem stýská po lidech ze školy, ne po učení a škole samotné. U mě to bude opravdu po škole a pak samozřejmě i po mých Japonských spolužácích.

Dnes jsme měli pracovně, úklidově nakupující den. Paní domácí nám chystá nějakou ňamku k večeři, tak uvidíme jaké to bude.

Jo a abych nezapomněla, včera jsme byli pozvaní na BBQ (barbeque). Bylo to trošku zimní grillování, neboť nám tu pro změnu sněží a je kolem nuly, ale měli jsme výborné domácí hamburgery a tedy je pravda, že McDonald je šunt :-), takže to se tak nějak snášela ta zima lépe. A musím říct, že lidé tady jsou vážně úplně jiní, hrozně v klidu, pohodě a hlavně přátelští. To se bohužel s naší domovinou nedá srovnávat.

Rubriky: Nezařazené | 1 komentář

Let’s rock..!

Vypadá to, že se nakonec vážně nebudeme muset vracet hned, jakmile prošustrujem všechny peníze, které jsme si přivezli z Čech. Ano, je to tak… Mohl jsem být myč nádobí v restauraci naproti, mohl jsem možná být dokonce obsluha ve Starbucks, ale nakonec to vypadá, že je ze mě stavař! Teda u nás by se tomu stavaři asi smáli, až by se za břicho popadali (zdravim na Bohdalec). Tady si taková partička lidí říká „framers“ – rámaři a zabývají se stavbou těch jejich směšných prkenných domů.

Už ke konci minulého týdne, kdy jsem přes den začal čas doma trávit poměrně neproduktivně, jsem dospěl k nevyhnutelnému – je čas se vrhnout do další fáze a začít shánět práci. Za tímto účelem bylo třeba vytvořit odpovídající životopis. Respektive připravit několik různých verzí odpovídajících životopisů. Zcela po pravdě mi to šlo jako psovi pastva a jelikož jsem ze začátku věnoval převážnou část úsilí skutečnému profesnímu životopisu zaměřeného na práci v oboru, podvědomě šlo i o zbytečně vynaloženou energii. Když jsem se tak byl podívat po zdejším mrakodrapovém centru (Downtown), dřív bychom tu asi pošli hlady, než by se mi podařilo sehnat práci v oboru. Nehledě na fakt, že na to bude spoustu času, až budem mít z čeho kupovat jídlo, platit nájem a pořizovat auto.

Takže jsem přesedlal na tvorbu životopisu zaměřeného na obecné práce (převážně řemeslné) a kupodivu mi to šlo o dost lépe (ono totiž nebylo moc o čem psát). Praxi jsem nahradil enthusiasmem a drzostí… a hotovo. V neděli jsem rovnou poslal životopis do jedný frámařský firmy a kupodivu mi napsali, ať zavolám. Bohužel však chtěli někoho zkušeného s nářadím a autem. Nicméně se prý třeba v budoucnu ozvou. Mno myslim, že ne 🙂 Pak jsem zkusil ještě jednu autodílnu a nakonec jsem si vyhlíd jinýho frámaře. Bohužel telefon bez kreditu nikam nezavolá, takže je nutný čekat do pondělka, až budu moct zaskočit doplnit kredit. Ještě jsme se s Renčou jeli o víkendu podívat na jeden vrakáč, kde taktéž hledali lidi. A rozebírat auta do šroubku… jo v tom jsem se vzhlédl 🙂

Bohužel však vrakáč je přesně diagonálně přes celý město, takže naše „obhlídka terénu“ se změnila v dvou a půl hodinovou cestou skvělým public transitem tam (autobus v neděli – interval hodina, CT v neděli 15 minut – pešek, když to ujede) a další dvě hodiny zpátky na Varsity Drive. Z autobusu jsme ani nevystupovali – udělali jsme kolečko zpět na konečnou. Takže z vrakáče bohužel nic nebude – to cestování by se dost nevyplatilo.

Takže v pondělí ráno banka – zkouška vkládání peněz na účet (mají na to automat s obálkama – docela zajímavý), potom čekání na otevření krámů v Mallu (otevírají v deset), nákup kreditu v Koodo (u stejnýho kluka jako jsem kupoval mobil… pořád kouká stejně vyvaleně jako předtim) a doma potom telefon vyhlídnutýmu frámaři. Slovo dalo slovo (vážně nemám žádné zkušenosti, ne.. nemám ani nářadi… jo auto… mno tak to taky nemám…. ale dneska budu dělat zadarmo a pak se buď domluvíme nebo ne, oukej?) a už jsem měl sbalený kalhoty (ty co jsem si roztrhl na letišti v Praze) a štrádoval si to na 24th Avanue.

Ono se řekne, stavění z prken a desek… ale všude kolem sníh a na stavbě jeden kluk (šéf – majitel firmy) a jedna holka (dneska první den). Takže jen ty čtyři hodiny, co jsem tam odpoledne strávil – slušná fuška. Chvílema jsem si připadal trochu retardovaně, když mi Mark třikrát vysvětloval co a jak.. a já nerozumněl ani slovo 🙂 Kývat hlavou a blbě se usmívat, to mi jde už docela dobře…

No ale nakonec snad dobrý. Na konci pracovního dne jsem mu pomohl uklidit nářadí a domluvili jsme se, že teda dobrý a že se mnou počítá. Mno a 17 doláčů za hodinu pro totální jelito, který nerozumí a nemá žádný zkušeností, není vůbec špatný!

Když jsem dorazil dom, Renča zrovna seděla u stolu se Cindy a Ryanem, kteří se momentálně oddávali nějakým čínským rýžovým orgiím s chili papričkami. Reni se plně věnovala tvorbě prezentace o Waynu Douglesu Gretzkym a tak na mě Cindy hned ze srandy spustila, jestli jsem byl jako v práci. Když ze mě vypadlo, že ano a že za 17 doláčů na hodinu, tak jí málem vypadly hůlky z ruky. „David, you rock!“

Yeah… David ROCKS!!! 🙂

Takže tohle se snad podařilo.. Oba s Renčou doufáme, že to vydrží a vše bude v pohodě a bez problémů.. Základem bude přežít první týden – už během dnešního večera se tělo přepnulo do čistě vegetativního stavu a myslim, že zítra neuzvednu ani kartáček na zuby.

Rubriky: Nezařazené | 4 komentáře

University of Calgary

Tak jsem se odhodlala napsat pár školních příspěvků. Když jsem se rozhodovali zda zaplatit 700 CAD (což je přibližně 14000,-) za 14 dní ve škole, zdálo se nám to hodně. Musím však říct, že pokud by české školství fungovalo jako kanadské, nebyla bych proti placení školného. První den ve škole byl velmi rychlý, ale super. Napsali jsme si test (pro mne dost těžký, ale celkem to šlo), seznámili jsme se se svými instruktory, přišel nás pozdravit i děkan fakulty, řekli nám také co nás za ty dva týdny čeká a po obědě jsme dostali lístky na C train a vyrazili do Downtownu. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, každá měla dva instruktory a vlastního průvodce po městě. Na konci prohlídky jsme se vyškrábali na Calgary Tower. Po prohlíce města z výšky jsme zašli do místní Irské hospůdky, kde jsme si dali drink a smažené všehosi (kuřecí křidýlka, hranolky, zeleninu….). Musím podotknout, že to vše platila univerzita (ano z našich peněz, ale člověk vidí za co je dal).

Úterý bylo „pouze“ o vyučování ve třídě, ale Julie je opravdu skvělá instruktorka, takže jí celkem i rozumím a chytám se. Učí nás dost zábavnou formou.

Středa byla dopoledne v učebně a odpoledne byl Workshop s původními obyvateli. To znamená, že mezi nás přišli indiání (pozor zde se jim tak říkat nesmí, je to politically incorrect). Povídali nám o tom jak se živili a jak se živí teď, ukázali nám své oblečení, tradice a pak také tance. Vzali nás mezi sebe, tak jsem si mohla zahrát na opravdu velký buben a zatančit si jejich tanec nevím čeho. Doufám, že né na přivolání sněhu, neboť už takhle tu máme 15 centimetrů. Po Workshopu jsme vyrazili do univerzitní hospůdky utužovat vztahy, a opět jsme měli pití a jídlo zdarma. Jako musím říct, že ne pořád nestačím divit.

Čtvrtek byl opět pouze učební, ale pátek. V pátek jsme se sešli v 9 hodin v Education Tower. Sem pro nás přijel, sice se zpožděním, ale přeci autobus. A vyrazili jsme do dinosaurária, Kanaďané jsou na své dinosaurárium hrozně pýšní, není se však čemu divit je to opravdu nádhera, mnoho koster a fosílií. Je to několik místností zreplikovaných jako krajina a život v době kdy dinosauři žili. Fakt super. Později snad přidáme fotky.

Opět musím podotknout, že to byly dobře vynaložené peníze. Nejen, že se učím anglicky, ale je to i zábavnou formou. A navíc také vidím i něco z krás Calgary. Později budu dělat Davidovi průvodkyni 🙂

Příští týden mě čeká ještě jeden výlet do National Music Muzeum a ještě někam a v pátek mě čeká Graduation lunch. Bude mi škola chybět, mít více času a peněz, tak bych dál ráda pokračovala, ale tak třeba budou jiné, stějně skvělé zažitky.

Jo a mám spoustu nových kamarádů, bohužel však většině znich neumím jejich jméno ani vyslovit. V první chvíli jsme měla pocit, že jsme ve špatné třídě, neboť kam jsem se podívala tam byl Japonec či Japonka. V kurzu jsou se mnou ještě Belgičan, Ekvádorec, Chillan a Španělka, takže ve skupině tmavovlasých a tmavookých jsem hodně netradiční a rarita. Proto jsem mnoho z nich zaujala a vyzvídali odkud jsem, jak se jmenuji a tak dále. Jejich zájem však ochlad ve chvíli, kdy zjistili, že nejsem v Kanadě sama, ale s přítelem, asi budu muset Davida pro příště zatlouci 🙂

Je pravda, že blond člověk je opravdu neobvyklý a budu toho muset využít 😀

 

 

 

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Něco fotek…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Druhý den v Calgary

Druhý den Renča vstávala do školy zase v 7, koupel, skype domů, tyčinky na svačinu a už byla v ulicích Calgary. Já do sebe natlačil trochu polívky (přece jí nevyleju, že jo!?) k snídani a jal jsem se zjišťovat, kde že najdu Canada Service – instituci zajišťující vydání čísla sociálního pojištění. Podle mapy to bylo na druhý straně od centra, než co bydlíme. To neni tak hrozný, podle mapy bydlíme skoro v centru… Mno a podle mapy se taky ukázalo, že je to asi 20 kilometrů. Tak jsem začal zjišťovat, jak se tam dostanu za pomoci zdejšího propracovaného systému MHD. Potíž je, že na zastávky nemají jména, ale jen nějaká čísla, s kterými ovšem není nikde v systému dopravy nijak nakládáno. Taktéž na zastávkách nejsou žádné jízdní řáda (jako ani časy, ani zastávky… jak by taky mohly, že jo…). Přes internet jsem tedy zjistil, že místní linky, které máme před domem (22, 122, 407) jedou každá svým kolečkem na zastávku CTrainu Brenwood (nebo tak nějak). Co jsem postupně pochopil z mapy linek je, že každý autobus jezdí jakési jednosměrné kolečko, kdy vždy počáteční a konečná stanice je jednou a tou samou stanicí CTrainu. A tím se člověk poté může pohybovat přes město, případně k jiným linkám autobusu. Myšlenka to není až tak špatná, jen to provedení :-/ Pro zábavu přikládám link na mapu MHD Calgary – http://www.calgary.ca/CS/IIS/Documents/emaps/transit_map.pdf

Než jsem vyrazil pro SIN, vydal jsem se ještě do banky (tentokrát již s mým pracovním povolením), abychom konečně dotvořili ten účet. Na potřetí se zadařilo, takže jsem se jako hrdý majitel nového účtu u TD Canadian Trust bank dostal asi v půl jedenácté domů, sebral pro jistotu všechny papíry, pojištění, dokumenty, telefony.. a vůbec vše, co by po mě mohl kdo požadovat a vydal se čekat na zastávku na autobus. Po asi 15 minutách přijela 22, tak jsem naházel do kaslíčku 3 dolary a řidič mi utrhl takovej cár papíru, což měl být asi lístek. Celou cestu (asi 15 minut) jsem se snažil pochopit na základě čeho je na tom lístku identifikováno, kdy byl zakoupen. Dospěl jsem k nějaké teorii, ale pořád mi to nějak nesedělo. Moje hlavní snaha se tedy soustředila na zjištění toho, zda je aspon přestupní. Když jsem vystoupil na zastávce CTrainu, tak jsem se jal ptát domorodců, jestli ten lístek teda platí i pro CT nebo ne. Jedna odpověď byla, že neví, že lístek nikdy nekupovala (má permici), druhá odpověď byla nechápavější, než moje otázka… a třetí byl nějaký chlap se dvěmi dětmi, který mi řekl, že ho naposled kupoval před třemi lety a tak si taky není úplně sure. Nicméně ho vrazil do turniketu u CT, který mu na něj vytisknul čas (jako u nás). Mno co, tak jsem to zopakoval po něm a nasednul do metra. Cestou jsem si zapnul navigaci, abych viděl, zda se aspoň přibližuju k cílové destinaci.

Celou dobu to vypadalo super, jel jsem správnym směrem, dokonce i na správné lince.. takže jsem si prohlížel okolí a zíral, že Downtown je úplně jiné Calgary, než to v kterém bydlíme… Každopádně zajímavý, velký… hodně americký.

Navigace ukazovala, že se úspěšně přibližuju a jelikož jsem neznal jméno zastávky, kde musim vystoupit, tak jsem počítal s tím, že když budu do 1km, tak vystoupím. A co čert nechtěl – na celém CT je jedna jediná rozkopaná zastávka, kde se nestaví… He.. a zrovna tahle zastávka byla asi 500 metrů od mé cílové destinace. Mno tak super, dojdu teda z další.. jenže další zastávka byla asi za 4km v naprosto neuvěřitelný změti ulic a domů. Jak už jsem psal – když se daří, tak se daří. Takže otočka a jedu zase o stanici (2) zpět, kde je připraven autobus s náhradní dopravou.

Při nástupu do autobusu jsem se ptal řidičky, jestli ten lístek co mám, stále platí… A ona mi v klidu odpověděla, že je neplatný 🙂 Jak se ukázalo, tak lístek z autobusu se nesmí na CT označovat v turniketu, jinak okamžitě pozbývá platnosti. Dobré vědět 🙂 Naštěstí mě nechala být bez toho, abych musel kupovat další (neměl bych totiž drobný na cestu zpátky). Jo autobusy taktéž nehlásí zastávky (ono co by teda měli jako hlásit, že jo) a ani nic neukazují, takže když se všichni vyhrnuli z autobusu a navigace mi ukazovala, že jsem ještě kilák od cíle, tak jsem tak dlouho přemýšlelzda mám teda vystoupit nebo ne, až autobus zavřel dveře pro výstup a začali nastupoval předními dveřmi noví lidé. Evidentně jsem v tom ale nebyl sám, protože nějaký černoch se tam začal taky zmateně motat a dožadovat informací od řidičky. Po nějaké chvíli, kapce motání a bránění vozíčkáři v nástupu do autobusu se mi podařilo konečně z tý pekelný housenky vystoupit.

Pak už jsem to našel celkem v klidu. Na Canada Service si člověk vystojí typickou frontu na to, aby se mohl zařadit do fronty a potom už jsem jen dvě hodiny čekání, než přijdu na řadu. Nebylo by to nic než opruz, kdyby ten den neměla Renča ve škole končit už v půl čtvrtý a jediný klíče měl já. Oba spolubydlící jsou přes den v práci, tak by jí mohlo čekat nepříjemné překvapení a po mém příjezdu by pro změnu na mě mohla čekat trochu rozladěná žena 🙂 Tak jí pro jistotu píšu zprávu, ať zůstane ve škole a třeba zajde s japkama někam do pubu, aby měla zatím program, že dám vědět, až budu na cestě zpět. Po nějaké době prozvánění na telefon, což mne trochu znejistělo, neboť to měl být signál, že vyráží ze školy domů. Tak pro jistotu další zpráva – i s doručenkou a prozvonění. Doručenka dorazila, takže snad v pohodě.

Přicházím na řadu – tahle paní je teda spíš striktně profesionální, než mile vstřícná, ale tak co se dá dělat… ona tam těch zahraničních příživníků má denně mraky, tak se jí není ani co divit.

Vyřízeno, získávám SIN číslo, frčim na Chinook na náhradní autobus, potom CT a nějakej autobus domů. Jen co usednu do náhradního busu, tak telefon… Volám teda zpět a… Reni už je před domem. Skvělý, ani jedna zpráva nedorazila… fakt nechápu… Takže jedu, dělám co můžu. Tlačim autobus očima. Po chvíli se rozjedem a dojedem na 39th Street, kde přesedám do CT. To jede celkem rychle, takže za chvíli jsem na busu a pak doma. Ale to by nebyl den, aby něco nebylo trochu okořeněný… Když už asi 10 minut stojíme na křižovatce, tak se z repráků ozve řidič a hrozně se omlouvá, protože vypadly pojistky a CT nejede. Do deseti minut to bude opravený. Tak čekáme ještě další necelou půl hodinku, než se znovu rozkodrcáme. Co je teda fascinující, že ten řidič se během stání omlouval ještě asi 5x, snažil se informovat co se děje… a potom  celou cestu asi až na konečnou se průběžně omlouval za zpoždění, děkoval za spolupráci, vysvětloval a znovu děkoval, jak jsme všichni skvělí. Jen tak letmo jsem si vzpomněl na občasné hlášení v pražských tramvajích…

Když jsem dorazil na Brenwood, tak mi samozřejmě ujela 22 i 122, takže jsem tam bloumal a zkoumal, jak že to s těmi autobusy vlastně je. Když tu náhle… se přiřítila 407 – takovej minibus. Super, vlezu tam, zeptám se, jestli mi pořád platí lístek a řidič mi to naštěstí odkýve (Ind, který mi ho prodával měl totiž asi o hodinu posunutý časování 🙂 ). Ještě dotaz zda jede na Varsity Drive, další odkývání.. takže nasedám a jedu.

Díky jednomu kanadskýmu vojákovi, který se taky ptal na Varsity Drive, naštěstí nepřejedu a vystupuju správně. Cestou domu vidim Reňuli sedět v autobusové zastávce, tak jí vyzvedám a jdeme dom…. Hurá hurá.

Po krátkém odfrknutí vyrazíme do Mallu, aby se tam porozhlédla… Kupujem pro ní jedny tenisky na chození, aby jí neupadly nohy, nějaký krémy, trochu jídla a jdeme dom.

Večer rozhvor se Stevenem a Ryanem… získali jsme nějaký zajímavý informace ohledně práce a kde a jak se po ní koukat. Tak uvidíme… A tak skončil druhý den v Calgary. Dobrou…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

První den v Calgary

Hned od rána skutečně prvního dne v Calgary jsme byli pěkně akční. Ráno budíček v sedm, tyčinka k snídani a běžíme hledat University of Calgary. Podle navigace to má být něco přes 3 kilometry a jelikož v Calgary na zastávkách mhd nejsou jízdní jízdní řády (ani časy, ani stanice), vydali jsme se na cestu pěšky. Do toho nám trochu foukalo a sněžilo, takže ideální čas na procházku. Když jsme dorazili do Campusu (prostor university), tak jsme museli uznat, že tady ty peníze, který jsou na vzdělávání vynakládaný, jsou skutečně vidět na každym kousku. Obrovský, moderní budovy z kterých přímo sálá vědění, výzkum, vybavení a peníze. A k tomu spousta lidí z kterých taktéž přímo sálá, že to budou hrozně chytří lidé… Zkrátka jeden by se nejraděj hned zapsal na řádný studium.

Po drobném zaváhání jsme se doptali na Education Tower a tam už si Renča věděla rady víceméně sama, takže jsme zdárně dorazili rychlovýtahem do 11. patra, kde byl sraz studentů přihlášených na stejný kurz. Pusa, rozlučka, hodně štěstí a mazal jsem pryč, ať se může socializovat s ostatními.

Měl jsem v plánu porozhlédnout se po okolí, případně zařídit bankovní účet a SIN (social insurance number), který je potřeba pro vykonávání práce v Kanadě. Z university jsem se vydal domů přibližně stejnou cestou, jakou jsme ráno šli tam a jen jsem průběžně kroutil hlavou, jakým vozovým parkem takoví studenti běžně disponují… Sakra, to bych si dal taky líbit.. Jinak ten zvuk osmiválců na každym kroku je něco skutečně zvláštního… pěknýho… sakra, proč to tak nemůže být i doma? 🙂

Věc, která nás už první den udivila je fungování dopravy. V Německu člověka taky pustí přes ulici skoro vždy a všude, ale tady je to takový divný… Všechny auta staví už před začátkem křižovatky a vzhledem k tomu, že ta má na šířku třeba 20 – 30 metrů, tak jeden přemýšlí, jestli celá ta kolona na druhym konci křižovatky skutečně stojí kvůli němu, nebo ne… Nechci ani vědět, co si řikaj ti řidiči.

Zdárně jsem dorazil domů a uvědomil jsem si, že jedinou mapu Calgary, kterou jsme úspěšně uzmuli Stevenovi, má u sebe Renča, kdyby se školou někam vyrazili a ona pak šla rovnou domů. Tak jsem vzal navigaci (hodnotim jako jeden z nejlepších nápadů – vzít jí s sebou z Prahy) a vydal se prozkoumat okolí. Steven říkal, že tu je hned za benzínkou taková malá nákupní zóna i s večerkou (7eleven) a krámkem s lokálními potravinami. Někde dál by pak měl být celý market mall – nákupní centrum a hlavně banka. Je teda na čase do toho skočit rovnýma nohama – založim účet v bance a pak se vydám zařídit SIN, ať to mám během dneška všechno z krku.

První nákupní oblast se ukázala skutečně za rohem, druhá nikde v dohledu nebyla. Stejně tak hledaný bankovní ústav nikde. Tak jsem vytáhl milou navigaci, nabouchal do ní TD Canadian Trust bank a hle… 700 metrů. Tak šup podle navigace, přes místní hlavní silnici (celkově asi 8 pruhů), kolem betonových protihlukových stěn, přes křižovatku na obrovský parkoviště. Nejprve návštěva budovy, která se tváří, že by tam mohla banka sídlit, ale ukázalo se, že tam jsou jen nějaké firmy a potom doktoři. Ochotný strážný mi vysvětlil směr k bance, tak jsem šel dál. Stejně dobrý vědět, kde je doktor… Na konci parkoviště číhá nákupní centrum – velikost asi jako Letňany a za ním by měla být banka. Vlezl jsem tedy do nákupáku, že omrknu, co tam mají. No a klasika – žádné překvapení… hadry, hadry, potom boty, kabelky a hadry… Takže jako doma. Aspoň jsem narazil na food court, tak jsem zastavil u číňanů, jakože si dám něco k jídlu (už byl hroznej hlad), co nebude samej hranolek, olej a majonéza. Combo 2 v podobě smažené rýže s kuřetem v BBQ omáčce a s brokolicí vypadalo docela dobře. K tomu jeden střední sprite bez ledu, deset dolarů a už se ženu ke stolu, jakože se konečně po třech dnech pořádně najim…. Další deziluze… i čňanům už nejdu… Už pití chutnalo, jako když to ředí jarem, mýdlem a ještě něčim hrozně hnusnym. Tak chemickech puch a chuť jsem už dlouho nepotkal.. fuj. Blbý jen, že jsem měl takovou žízeň, že jsem toho stejně musel půlku vypít. No a jídlo.. donutil jsem se do sebe nasoukat aspoň tu rýži, ale byla tak nasáklá tou nechutně hnusnou, přesolenou a přeslazenou BBQ omáčkou, že jsem to snědl jen díky sebepřesvědčování, že potom hrozně vyrostu. Kuře by bylo docela dobrý i když bylo totálně upražený (jako do tvrda a hněda!), kdyby ale taky nebylo vykoupaný v tý supr omáčce. A co jsem už vůbec nepochopil… evidentně i brokolice, která se tváří, že je jen uvařená/usmažená, se dá nějak chuťově zdegenerovat.. Rodiče byly asi příbuzný a ani jeden nechutnal moc dobře… takže třikrát fuj. Jen jsem doufal, že Reni má ve škole k jídlu něco normálního, aby se tam aspoň na něco mohla těšit.

Po skvělym obědě jsem se tedy vydal do banky.. Taková budova hned za nákupákem, takže pohoda, za chvíli budu moct letět pro SIN. Vlezu tam, recepční mi domluví schůzku kvůli založení účtu a už si mě Chantal vede do své komůrky. Už si pomalu začínám zvykat, že každý… jako skutečně úplně každý… se při pozdravu rovnou ptá, jak se máte, jaký byl den a tak… Prostě jiný kraj, jiný mrav.

V komůrce jsem se usadil do křesla a začal vysvětlovat, co že to vlastně chci. Mezi tim pár řečiček o příjezdu z Čech, jaká je venku zima, že je hnusně, ale má být prý hezky a tak dále. Vysvětlila mi, že nejlevnější účet stojí 3,65$ za měsíc a je v něm 10 transakcí zdarma (plateb – včetně plateb kartou(!?!)) a každá další transakce stojí 1$ (!!?!?!!!!!!?!!!!!!). Mno co, budem muset nějak optimalizovat využívání účtu. Začli jsme tedy vyplňovat, ať to máme z krku… a ejhle… Nutno vyplnit telefonní číslo. Jenže milí kanaďani mají o číslici méně. Takže chvilku přemýšlení co s tím, potom se šla zeptat nadřízeného, jestli je skutečně nutné tam mít správné číslo atd atd… mno a nakonec pešek. Takže musím nejdřív pořídit lokální číslo a pak se mám stavit a dotvoříme účet. Super… Chantal mi dala nějaké info o zdejších mobilních operátorech (je jich asi tak …no milnimálně 10) s tím, že nejlevnější je asi Koodo. A mají krám rovnou tady v Mallu. Takže jasný, jde se do Koodo a pak zpátky do banky.

Běžím tedy do Mallu, najdu stánek s Koodo a ujme se mě takovej potetovanej týpek s naušnicema a brýlema alá amerika ’30 léta. Prostě Oskar ČR hadr… Jen oranžovej. Vysvětlim mu o co jde, že potřebuju simku a jaký mají tarify. Nakonec jsme se domluvili na „předplacené“ kartě, na které ale není předplacené vůbec nic – prostě se platí měsíční paušál 15$ a za to jsou neomezené SMS. K tomu se dá přikoupit balíček volání, kdy za určitý počet dolarů dostanu určité množství volných minut. Mají to docela chytře a jednoduše vymyšlené, ne jako Vodafone (hehe :)) ) Super je, že ty free SMS jsou i do zahraničí (proto můžem do Čech teď psát o 106) a každá minuta volaná do zahraničí se bere jako 5 lokálních. Opravdu jednoduché… Tak jsme se dohodli, beru SIMku a jdem jí vyzkoušet do telefonu. Mno a ejhle, telefon jí nenachází. Restart… a stále nic. Takže pešek… chce to i telefon. Číhnu tedy na low-endy, které nabízí a beru HTC OneV. Takže dalších 150$ za telefon v pytli + 20$ za simku. Aspoň že těch 20 dolarů se mi rovnou napočítá jako platba na první měsíc + mi zbude 5$ na aktivaci 25 volných volacích minut. Ptám se teda na číslo, jaký na simce mám, abych mohl zaskočit do tý banky a nahlásit ho. Eeee… číslo si musim zvolit při aktivaci SIM na internetu. Skvělý. Takže balim saky paky a oranžovou taštičku s telefonem a běžim domů. Mezi tim mi píše Renča, jestli bych ji nedonesl do školy nepromokavý ponožky (vážně skvělej kauf!!! – kdybyste někdo chtěli, můžu sehnat! 🙂 ). Chystají se totiž do města, všude je sníh a ona už má provlhlý boty.

Mno tak jo… doma rychle na internet, aktivace simky, zvolení čísla, poslání testovací SMS, nalezení ponožek (vážně nepromokavých! 🙂 ) a hurá do školy. Tentokrát už cestu znám, tak to jde trochu rychleji.

Doběhnu k Education Tower, kde se na mě hned za dveřma vrhnou obrovský vykulený oči s prsama a šátkem 🙂 Reni hned začne popisovat, jak je ve skupině se samými japonci, co jí jsou tak akorát po ty prsa a že se jí už snažili asi balit, nebo co… Hehe… Ale každopádně vypadala, že je plná zážitků. Navíc japonci prý anglicky nemluví skoro vůbec, nebo naprosto příšerně, což je super – myslim, že jí to dost zvedlo sebevědomí, což je dobře. Takže předání ponožek, pochvala za šikovnost ve škole, pochvala za šikovnost při seznamování s ostatními, krátká domluva jak se doma sejdem a frrr zpátky do banky.

Po třičtvrtě hodině cesty jsem tedy opět dorazil do banku, krátká rozprava s guardem na recepci (Hi, how are you? Fine, and you? I’m fine, thank you. How can I help you?) a opět budka s Chantal. Ok, číslo máme, takže ten účet konečně dokopnem… Vyplníme telefon, doplníme zdejší adresu, bla bla bla… předám pas, vyplní kdesi cosi, založíme internet banking, vytvoří debetní kartu, nastavení pinu na kartu atd atd. A pak… pro aktivaci účtu je třeba zadat nějaký údaj z pracovního povolení… a hle… úřednice na imigračním přehodila dokumenty a do mýho pasu připíchla Renčino pracovní povolení a opačně. Skvělýýý!! Takže opět dotaz na šéfa, opět negativní odpověď a opět rozlučka, že až budu mít správný povolení, tak už ten účet konečně dotvoříme. Už bych do toho nejraděj kopnul. Kdyby mě teda už tak příšerně nebolely nohy…

Zpátky teda přes Mall, podívat se po něčem na večeři. Na plánku jsem našel potraviny (Safeway) a vydal se na lov. Po tvrdém boji jsem ukořistil nějaké špagety, hovězí nudličky, nějakou omáčku, koření, pórek a mléko. Udělám večer pórkovou polévku s pečivem a pak kdyžtak špagety s hovězím. U pokladny zase helou, hau ár jů, fajn, bla bla bla… a dostal jsem členskou kartičku, což je super, protože díky ní hned první nákup stál o 15% méně (je to na účtence spočítaný), což je fakt znát.

Takže domů, do kuchyně a vařit. Nasekaný pórek už se smahne v hrnci na másle mno a když otvírám mléko, tak co nezjistim… koupil jsem 2 litry zakysaného podmáslí.. BOŽÍÍÍ! Takže na pití ok, ale do polévky poněkud nevhodné. Opět oblíkačka a zpátky… Nicméně už jsem neměl sílu na chození do Mallu, tak jsem se zastavil ve večerce a koupil asi nejdražší litr mléka v životě.

Cestou domů jsem akorát narazil na Renču, která se vracela ze školy. Pozdrav, pusa a pak raděj odstup… dle výrazu by mě mohla pokousat 🙂 Ale to si určitě sedne, až si trochu odpočine.

Dodělal jsem polívku, nandal a Renča zatim vyprávěla zážitky ze školy – byli na procházce po městě, jeli CTrainem (místní obdoba metra – akorát na povrchu), navštívili Calgary Tower (nějaká rozhledna) a dostaly spoustu informací o Calgary, které si už nepamatuje 🙂 Nicméně jsme zhodnotili, že ač se nám teda na začátku zdálo 700$ za 14 denní kurz jako docela dost, tak že to skutečně stojí za to. Všechno naprosto profesionálně připravený, v ceně vstupenky do navštívených míst, kartička studenta na Universitě (mj. opravňuje třeba k volnému vstupu do totálně vybaveného fitka, bazénu atd…). Takže to vypadá, že se školou v zásadě spokojenost (až na ty japonsky mluvící Japonce).

Snědli jsme asi půlku polívky (trochu… trochu dost mi ujela ruka s pepřem, takže se to sice jíst dalo, ale né moc dlouho), sprcha, postel, bezvědomí…

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Cesta – pokračování, první den…

Tak v Seattlu jsme přistáli s cca desetiminutovým zpožděním. Řekli jsme si, že se musíme rychle vypakovat, ať se dostaneme brzo na imigrační a stihnem potom re-checkovat kufry (v USA se prostě musí vše znovu zkontrolovat, ach jo…). Plán byl takový, že vyletíme z letadla jako střely, předběhneme všechny valící se američany, číňany a pakistánce a za imigračním úředníkem pak počkáme na naší novou známou – Adrianu, která frčela do Vancouveru stejnym letem jako my. Mno jo, plány… Imigrační bylo rozděleno na 6 štrůdlů vedoucích 6ti kadibudkám s jedním ježidědkem. V amplionu pravidelně nabádali, aby občané USA a Kanady šli do štrůdlu 1 – 4 a ostatní pleps do megafront 5 a 6. Býval bych si později nafackoval, že jsem tomu hlášení v celku rozuměl.. Postavili jsme se tedy do fronty č. 6 a čekali. Před námi hromada asiatů (podle mého tak 1 nebo 2 rodiny…) a za náma kluk s holkou taky z Čech a mířící do Vancouveru. Jaká náhoda… Tak jsme se dali do řeči a podělili se o dosavadní zážitky a následné plány.

Když jsme už asi 30 minut stáli ve frontě, zahlédli jsme Adrianu, jak už jde z imigračního pro kufry. Evidentně hlášení neřešila a svezla se s citizinama of USA a Canada. Ale co, určitě se setkáme na check-inu, kde vyřešíme bordig passy a pak pofrčíme společně, jak jsme slíbili. Kolem naší fronty pořád chodil takovej strašně důležitej úředník – chodil jak lev v kleci a tvářil se jak lev v kleci, co snědl hromadu hrášku s fazolema. Jednoho docela přešla chuť se jakkoliv smát, aby si to náhodou blbě nevyložil. Každopádně tenhle super úředník vytahal z naší fronty pár matek s řvoucími dětmi a poslal je k přepážce prioritně (za což jsme byli docela vděční, ale také nás to pochopitelně docela štvalo 🙂 ) a poté pustil asi milion číňanů, kteří stáli za námi, k jiné – volné přepážce. A my nic (strohá odpověď byla „no“). Tak jsme si vystáli až do konce… Potom otisky prstů, pár řečiček o Kanadě a našemu strašnému zápalu pro hokej a razítko pro vstup na výsostné území nejúžasnější země na světě bylo v pasu… God bless America..

Tak jsme seběhli o patro níž, kde jsme v hromadě bagáže našli naše kufry a frrr na bezpečnostní kontrolu. V čem byla bezpečnostní jsme teda ani jeden nepochopili, protože si od nás úředníci akorát vybrali celní prohlášení, že nic nepašujeme a ani pašovat nehodláme a šlo se dál…

A pak jsme dorazili na check-in Aliaska Airlines… Sodoma Gomora.. Představte si prázdnou, lehce potemnělou halu (no .. haličku) uprostřed frontu asi 40 lidí a před frontou JEDNA přepážka Aliaska Airlines. Vše ostatní bylo zavřené, takže všichni lidé čekali na tuhle přepážku. V té době nám do odletu zbývalo něco přes hodinu a půl, tak jsme si řikali, že to musíme už v klidu stihnout… He he he… Hned po asi dvou odbavených lidech na check-inu zrada… Další holka tam stála už asi deset minut, koukala jak bluma a úřednice vypadala, že hraje na počítači karty, nebo tak něco. Jak se ukázalo, šlo asi o výlet nějaký americký školy (koho jiného taky) a holka nejspíš nevěděla jak se jmenuje, protože její rezervaci nemohli v systému najít. Příjmení Smith tam měli asi tisickrát a její jméno tam jaksi nebylo… Takže nekonečný problém. A paní za přepážkou se jaksi nestresovala tím, že má frontu dalších 40 lidí (a některým sakra letí i letadlo) a dál se vybavovala s holčinou, jak že se speluje její jméno… Po HODINĚ (bohužel narosto bezesrandy) se paní rozhodla, že těch hloupých dotazů a naštvaných výrazů z publika osatních zájemců o boarding-pass už přecijen bylo trochu dost a tak holčinu konečně odsunula stranou (stejně to už dávno řešil někdo jinej na druhý straně telefonu) a začala brát další lidi. Nám letadlo letělo v 15:00 a boarding pass jsme dostali v 14:44 se slovy „oh-ou… you should run…“. To je hezký, že máme běžet, ale nějak nám k tomu zapomněla sdělit, že v Seattlu zavírají 10 minut před odletem vstup k letadlu a přes to nejede americkej vlak… Takže s našimi novými přáteli z Čech jsme se vydali hledat odletovou bránu do Vancouveru (mimochodem ani to nám paní nesdělila – odkud to letí). Našli jsme to celkem rychle a všichni jsme se nahrnuli k odbavovacímu pultu, kde jsme hrdě mávali boarding pasem. Mno a.. nic… „Gate is closed, you have to find another connection.“ Bránu nám zavřeli před třema minutama a i přes to, že letadlo stále bylo u chobotu a ještě se dokonce nakládalo bagáží, tak nás ani jedna ze tří amerických odletových pracovnic (nebo jak je nazvat) prostě n-e-m-o-h-l-a pustit na palubu. Bad luck… Mno tak jsme se trochu rozčilovali… Po asi deseti minutách dohadování, kdy tedy dámy uznaly, že to vážně není naše chyba, že jsme se nenalodili, jsme se nedostali vůbec nikam. Akorát nás odkázaly na informační budku Aliaska Airlines. Nic nepomohlo ani vysvětlování, že nový spojení dalším letem nám je k prdu, protože za tři hodiny nám jede bus na který máme koupený lístek. Prostě když se daří, tak se daří.

Přesunuli jsme se tedy k informacím a začali situaci řešit se Suzan (aspoň myslim). Po dlouhé době (přesně od opuštění Ruzyně) jsme se setkali s prvním inteligentním a ochotným člověkem, který se skutečně snažim pomoci. Asi hodinu nám hledala alternativy pro cestu do Vancouveru. Dokonce nám hledala i spojení přímo do Calgary (jen nevim, jestli na náklady společnosti nebo naše 🙂 ). Když se ukázalo, že všechno je beznadějně plné až do pondělka, vyhledala nám aspoň spoj do Vancouveru od konkurenční společnosti a následně zavolala do Greyhoundu, kde jsme měli zarezervovaný bus, a pomohla nám zajistit další spoj, který jel v 0:30 ráno. Takže nakonec to vypadalo, že do Calgary v neděli přeci jen dorazíme, pouze o nějakých 8 hodin později a Renča tedy stihne v pondělí nastoupit do školy. Hurá… Suzan jsme jako poděkování koupili aspoň velký Toblerone a šli na něco k jídlu a pak rovnou na nový check-in Canadian Airlines s kterými jsme měli tedy letět. Tam nás čekala taková hodně rozšafná a zvláštní check-inátorka… Něco mezi Paris Hilton a Mortikou z Adamsovy rodiny. Celkem milá, ale vyloženě excentrická, vychrtlá blondýnka kolem padesátky trpící samomluvou a americkým sebe/oslavováním úplně všeho.

V tuhle chvíli jsem se poprvé připojil na net a rozeslal do světa zprávu, že žijeme… Poté přiletělo letadlo a začali jsme spolu s Renčou hodnotit, jestli jsem jí nepsal přecijen příliš brzo. Před námi stál na ranveji žebřiňák s dvěma vrtulema… Tak jsme se usadili do autobusových sedaček hned vedle vrtule a modlili se, aby se někde něco neuvolnilo a vrtule z nás nenadělala sekanátky. Nakonec se ukázalo, že tento čtyřicetiminutový let byl (kromě startu) asi ze všech nejpříjemnější. Při vzletu teda vibrovalo a drnčelo snad úplně všechno včetně našich zubů, ale ve výšce kolem 6000 metrů se to tak nějak ustálilo a už jsme frčeli směr Vancouver. Zrovna se docela i vybralo počasí, tak jsme měli poprvé za celou dobu možnost sledovat krajinu pod námi.

Ve Vancouveru jsme úspěšně zdolali imigrační – kupodivu po nás nechtěli skoro nic z toho, co jsme s sebou táhli. I tak ale celé imigrační zabralo cca 1,5 hodiny kvůli nějakým indům, co neuměli anglicky ani slovo a neuměli pravděpodobně ani číst (jako vůbec). Následně jsme vzali taxika a za 35 dolarů se nehali odvézt na Main Station, odkud jel náš Greyhound. Chvilka domlouvání ohledně refundace starýho lístku (nic nám samozřejmě nerefundovali – musíme pořešit po telefonu) a pak čekání na bus. Vedle nás se na nádraží usadil pár – asi nějací Turci – kteří byli s náma na tom imigračním – a prý, že jim uletělo letadlo, tak musí busem. Asi nějaká nemoc na tom západním pobřeží, nebo co…

V půl jedný jsme se nalodili do autobusu, který se v tuhle dobu naštěstí nezaplnil ani ze čtvrtiny, takže jsme si každý vlezli na svou dvousedačku a během 30 vteřin po nahození motoru jsme oba spali jak zabití. V té chvíli jsme byli něco přes 30 hodin vzhůru…

Na internetu jsem našel v referencích na Greyhound samá negativní hodnocení, jak jsou ty autobusy kus šrotu a jak je celá ta doprava hrozně mizerná… Za nás teda musím říct, že to bylo během cesty asi největší příjemné překvapení. Autobusy sice žádná hi-fi-super-hi-tech moderna, ale čistý, naprosto odpovídající dálkový autobus – jako u nás, když člověk nejede zrovna Karosou. Jasně – žádný prostorový orgie a nekonečné pohodlí se nekonalo, ale to ostatní není ani v letadle, takže autobus palec nahoru. Navíc všichni řidiči naprosto profesionální, milí a ochotní. Trasa je navíc tak vymyšlená, že se dělají plánované pauzy s tím, že se počítá, že kromě standardních čůrpauz bude i na snídaní, oběd, svačinu. A v místech zastavení byl vždy dostatečně vybavený krámek nebo restaurace a čisté záchody. Takže cesta busem sice celkem trvala přes 18 hodin, ale měli jsme z ní asi o něco menší trauma, než z letu do Seattlu.

V sedm večer jsme konečně úspěšně dorazili do Calgary. Hurá, hurá, už budem v posteli!! Tágo, 4524 Varsity Drive NW a frčíme. Taxikář dostal 25 dolarů a už zvoníme na zvonek u domu…. A nic… Zvoníme znovu… A opět nic… Pouze za oknem na nás nechápavě kouká pes… Zvoníme, klepeme, boucháme… nic. Navíc začalo sněžit. Takže pecka. Už přemýšlíme, kam si půjdem lehnout. V okolí samo žádný motel či tak něco není, takže bychom asi museli zase taxi a někam se nechat naslepo odvézt. Super, super… píšu Cindy, co se jakože děje, že nám měl přeci otevřít jeden spolubydlící. Jenže Cindy má nějaký školení v San Diegu a nemá u sebe telefon.. Takže pecka, pecka, peck… Umíráme hlady a únavou.. Kousek odtud jsme zahlédli nějaké krámky (když taxikář špatně zabočil), tak jsme se vydali tam, že aspoň něco sníme a promyslíme, co dál… Zašli jsme do Subway a objednali si nejhnusnější bagetu co existuje a nějaký salát (při placení jsem zjistil, že jsem taxikáři dal místo 20 dolarů 20 euro – bomba :-/ ). Po chvilce, kdy jsme do sebe se sebezapřením tlačili aspoň nějaká sousta jsem si vzpomněl, že Cindy kdysi psala něco o tom, že by mi nechala klíč v obálce. Potom začala pořád o Ryanovi, že nám jako otevře a provede nás, ukáže co a jak. Tak jsem si říkal, jestli Ryan není třeba soused, který má klíče u sebe… Vydal jsem se tedy zpět, zanechavší rezignovanou ženu v luxusním opuštěném fast-foodu s podivně vyhlížející mexičankou za pultem.

Připadal jsem si trochu divně, když jsem koukal sousedům francouzskými okny do salátové mísy u večeře… Ještě že nemají psy 🙂 Vyhodnotil jsem, že teď by asi nebylo vhodné se k nim snažit dobývat a tak jsem šel znovu prozkoumat zvonek u „našeho“ domu. Záblesk, myšlenka, pohled do pofiderního kaslíku.. a…. OBÁLKA!!! Heuréka, beru klíč, pelášim pro Renču, vyhazujem nepoživatelné zbytky bagety a už se ženem k domu. Těsně před domem jsme potkali někoho, kdo na nás podezřele koukal a na naší otázku „Ryan?“ odpověděl „Steven!“ 🙂 Takže ač to tak nevypadá, tak přesto trefa – druhý spolubydlící – Anglán. Takže huráááááá – dostali jsme se domu, pokecali se Stevenem (hrozně milej a ochotnej), vybalili základní věci, seznámili se se sprchou a toaletní mísou (sprcha velmi divná, mísa jen polodivná), postel, chvíli ntb a potom černo před očima.. Tak tak nějak vypadala naše cesta přes půl světa, která se trochu protáhla 🙂

Plyne z toho pro nás jedno poučení.. Příště pouze let přímo do cílové destinace a pokud možno ne přes USA!

Rubriky: Nezařazené | 2 komentáře

Home is where your story begins…

Tak zní nápis na krabičce od na gumičky do vlasů, co jsem našel na záchodovém rezervoáru. Ani nevím proč, ale přišlo mi to docela příhodné… Takže jsme v Calgary!!! A když vemu v potaz, že už ležim vysprchovaný v posteli, Renča trápí toaletní mísu a jedovatý ponožky jsou v pěti vrstvách igelitu umístěný do psí boudy, tak jsme dorazili úspěšně (s tou psí boudou si dělám legraci – to bych tomu místnímu štěněti vážně neudělal… ten igelit už sranda nebyl…)

Každopádně to, co předcházelo tomu zmučenýmu záchodu a znásilněné sprše, to jsme si moc užili 🙂 Cesta do Frankfurtu bez problémů – na tý hodinový cestě nebylo moc co zkazit. Nicméně ještě v Praze nám slečna na check-inu vysvětlovala, že palubní lístky (boarding cards?), které máme vytištěné, jsou pouze do Seattlu, protože poslední let z Seattlu do Vancouveru zajišťuje Aliaska Airlines a jejich systém nekooperuje se systémem tady na Ruzyni. Ale ve Frankfurtu si prý máme zajít na tranzitní přepážku (transfer desk) u Lufthansy a tam nám to prý dotisknou. A že kdyby ne, tak holt až v tom Seattlu.

Ve Frankáči jsme měli mít na přestup skoro 3 hodiny bez jakýchkoliv dalších operací, kdežto v Seattlu nás čekalo ještě imigrační a recheck zavazadel. Takže jasný – zařídíme si to s předstihem ve Frankfurtu, ať to máme všechno v klidu. He heh… krásná iluze… Ve Frankfurtu jsme se nejprve nahnali k Self Check-in od Lufthansy, jako že si tu palubenku najdem podle rezervačního čísla a vytisknem. Samo, že nic… Načež se k nám přiřítil takovej nějakej turek od okurek s visačkou Lufthansa a začal nám „pomáhat“. Tzn. prostě mi sebral pas a začal mě postrkovat, ať na obrazovce mačkám tohle a tamto… To by bylo fajn, kdyby se snažil aspoň o trochu slušnosti… Každopádně když nic nevypadlo, tak začal zkoumat naší objednávku a pokřikovat s kym že to jako letíme? Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme s Lufthansou přiletěli a dále s nimi nepokračujem, ale možná jsem řekl něco neslušného o jeho matce, nebo nevim.. každopádně začal být ještě nepříjemnější a když zaslechl, že dál letíme s Condorem, tak se mě jal obvinit z čarodějnictví, ukžižovat, upálit a popel zahrabat do země. No prostě jsme nepochodili… tak jsme si vzali zpátky co bylo naše (pas, seznam letů) a šli hledat nějaký Informace. Dorazili jsme k přepážce, na které svítil nápis „Frankfurt Airport“, tak jsme se bláhově domnívali, že by to mohl být někdo z letiště a poradit nám. Pani na otázku, „zda by nám mohla pomoci“ zareagovala naprosto neochvějně… „cože“? Tak opakovačka – jestli by nám mohla pomoci… „Pomoci? A co jako?“ …potřebujem poradit s tiskem letenek na let ze Seattlu… *totálně nechápavý výraz* (v téhle chvíli si řikám, že moje angličtina teda musí vážně stát za to…). „Eeeee….“ *výraz typu – vypadněte* Takže jsme vypadli… Na Lufthansu jsme se tedy vykašlali a šli jsme rovnou hledat check-in Condoru. Cestou jsme se ptali nějaké letištní zřízenkyně a když jsme vyslovili „Condor“, tak zareagovala slovy „Condor – Seattle… Oh ou, hmmm…“. Trochu jsme dostali dojem, že Condor asi není ve Frankfurtu moc oblíbený. Tak jsme šli po šipkách až jsme narazili na kondoří check-in.

Tady byla slečna oproti tradici překvapivě příjemná. Teda abych to uvedl na pravou míru – nebyla nepříjemná. DOKONCE se nám i pokusila najít info a bording card/pass pro ten let ze Seattlu. Nevídané…. aspoň tady na tom letišti. Bohužel smůla – nekomunikující systémy. Takže zbývá Seattle. Prošli jsme check-inem, potom nějakou další kontrolou pasu, kontrolou třaskavin v trenkách a ostrých předmětů v podprsence a dostali jsme se do haly s asi milionem lidí, čekajících na let do Seattlu. Tam jsme se dali do řeči s holčinou z Čech, která směřovala do Vancouveru a měla s námi společnou cestu, včetně strastí s boarding pasem pro let ze Seattlu. Domluvili jsme se, že v Seattlu společně zkusíme oběhnout ten check-in a všechny následný kontroly, protože víc hlav víc ví a víc dokáže. Představovačka, tykání… Renča ještě Adrianě uzmula gumičku do vlasů a bylo fajn – nebyli jsme v tom sami.

Po asi půl hodině čekání přišla výzva k nalodění do letadla – takovej trochu větší model, než čím jsme letěli do Němec. Mno a to bylo naposled, co jsme s Adrianou mluvili… Tímto se jí omlouváme, pokud by se k tomuhle někdy náhodou dostala, že jsme jí v Seattlu zmizeli, ale o tom až níže…

Cesta v letadle – no co, dlouhý… nejřív řvaly motory, potom děti… Pak bych nejraděj řval já, ale to by pak asi řvalo celý letadlo na mě. Myslim, že neni třeba to moc rozebírat, stačí, když to shrnu, že před náma sedělá taková amícká rodinka (tipuju z Texasu), který jsem si soukromě překřtil na Smraďoška, Bluma (ten Bluma) a jejich tři malá dítka, kdy minimálně jedno z nich dostalo přezdívku velmi nepěknou.

… hmmm… Renča už vedle mě chrňákuje, mě už strašně zebou nohy (asi se tu netopí nebo co??) a chce se mi dost spát, takže zbytek dopíšu zítra v dalšim článku… Mějte se všichni doma moc krásně!

David + Renča

P.S. – omlouvám se za chyby v textu – už jsem měl opravdu dost.. i když Ruzyně s měkkym i je neomluvitelná 🙁

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Cestovní horečka začíná!

Zbývá 8 hodin do odletu,kufry zabaleny a zváženy, neboť váhový limit je váhový limit. Kontrola toho co potřebujeme a musíme mít proběhla, ale popravdě, jak se zabalit na rok, mno tak jako na 14 denní dovolenou. Myslím, že kontrola ještě proběhne asi tak stokrát.

Jak se cítíme? Myslím, že za oba mohu říct, že v nás bují rozporuplné emoce. Na stranu jednu je to radost a vzrušení z něčeho nového a zajímavého a na stranu druhou strach a obavy jak z letu samotného, tak i nového začátku v nové zemi. Navíc nás ještě čeká rodinné loučení, tím pádem emoce ještě budou a to pořádné 🙁

Pokud ovšem zvládneme cestu, tak už asi zvládneme vše, ale jak se říká i cesta je cíl, tak to tak bereme. Všem kteří nám na cestu drží palce děkujeme a budeme určitě nadále informovat.

Ještě z české kotliny zdraví R+D

 

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

Odlet za 9 dní…

Tak toto je první zápis v tomto „deníčku“. Uvidím, jak dlouho mi psaní vydrží. Zatim jsme pořád v Praze, takže není ani moc co popisovat. Přípravy na odjezd, společenský akce, loučení, návštěvy atd. atd. atd…

Člověku se sevřou vnitřnosti kdykoliv si na to vzpomene…Tak na to raděj moc nemyslíme 🙂

Pořád jsme v kolotoči zařizování, běhání po úřadech, shánění ubytování v Kanadě. Na rozesílání životopisů už tak nějak nezbývá energie. Dneska jsme mimo jiné absolvovali krásnou peripetii kolem zařizování datové schránky. Vzešlo z toho 40 minut ztraceného času na poště, zvýšená hladina adrenalinu, provolaných několik minut na informační linky, stížnosti atd. A výsledek je takový, že žádná datová schránka zřízena neni. Tak snad zítra…

Dneska psala „Cindy“ s kterou si již asi 10 dní dopisujem ohledně ubytování, že by nám tedy pokoj podržela do příjezdu a pak si plácnem. Ve světle nově získaných zkušeností (jak moc dobře Kanaďané fungují po emailech) to vypadá, že na to už asi raději kývnem.I když 800 doláčů za pokoj je teda docela řacha. Ve hře je ještě chlápek, co nabízí pokoj za 550 CADů, ale moc tomu nevěřim. Takže se pomalu loučíme s prvníma 1600 CADíkama, který padnou za vlast hned po příjezdu do Calgary.

Tak tolik asi tento první – testovací – příspěvek. Teď se budu opět snažit chvíli nemyslet na blížící se cestu a věnovat pozornost něčemu jinému.

D.

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář