West Coast Round Trip – část 3. maják, Aberdeen

Třetí den jsme se v motelu probrali do lehce zamračeného dne s nejistým výhledem na venkovní teploty. Což bychom s Renčou brali poměrně dost sportovně – vzhledem k tomu, že topení v autě funguje spolehlivě 🙂 Ale hned jak jsem po ránu viděl Honzu, tak mi bylo jasné, že tak úplně snadno to dneska nepůjde. Předchozí několikadenní nálož v sedle mu evidentně neudělala úplně dobře a v noci se mu zablokovala záda. Už s nima měl problémy dřív, tak to byla asi jen otázka času. Jelikož si nebyl schopný ani namazat chleba, tak bylo čím dál víc jasné, že ten den za tvrďáka-motorkáře nebude. Takže to trvalo jen další dva pokusy a přiblížení nože k navlhlému tousťáku, než se na mě otočil, jestli bych dneska jeho motyku neodjel já. Samozřejmě jsem zrovna neměl ani tu nejmenší náladu na projíždění na motorce, ale co bych pro kamaráda neudělal, že jo. Naštěstí jsme cca stejně velcí, tak jsem si vzal jeho hadry, tři svetry, šátek, pumpky a šel obhlídnout stroj. Trocha seznámení na parkovišti a dobrý, to pude.

Takže po snídani a zabalení usedla Renča za volant našeho kočáru a naložila dva pasažéry. Já jsem naskočil do sedla Boulevardu (Suzuki Boulevard) a hurá dělat zadní voj. Chvíli to vypadalo, že asi zmoknem… zmoknu, ale naštěstí se počasí umoudřilo a jak jsme směřovali víc na západ, tak se nebe krásně vybral! Takže paráda – projížďka po západním pobřeží US, nemusel jsem ani kupovat motorku a ještě vychází počasí! A že to měla být projížďka – na plánu byla cesta nejvíc severozápadní cíp USA (vyjma Aljašky) – na Cape Flattery a poté podél pobřeží na jih, kam až dojedem.

Po nějaké té hodince jízdy jsme dorazili na pobřeží oceánu a cestou na mys se silnička začala hezky klikatit. Ve spojení s výborným asfaltem prostě nešlo odolat a musel jsem do toho trochu prásknout. Bylo potřeba trochu dávat pozor, protože cruiser na nějaký velký náklony zrovna dělanej nejni, ale i tak to byla zábava. Honzikovi ubylo trochu kovu na stupačkách, he he…

Celá oblast u Cape Flattery je inidánské území (kmen Makah) a tak jsme měli jedinečnou příležitost se podívat, jak vypadá takové novodobé indiánské vesnico-mestečko. Konkrétně když jsme přijeli do Neah-Bay. Jak jinak, než rybářská vesnice, takže všude byly cítit ryby a pach oceánu. Ale mělo to své kouzlo. Jinak všude dost mrtvo a tak nejak… pusto – chudo. Většina budov byla poměrně zchátralá, okolo stály různý více či méně pojízdný vraky a sem tam nějaký obyvatel na verandě. Nedá se říct, že by to bylo ošklivý, špinavý či tak něco – prostě jen takový neutěšený. A člověk se tam cítil ještě o něco víc jako cizinec.

Ještě jednoho detailu si nešlo nevšimnout – a to všudepřítomných hesel a propagačních plakátů – nápisů – maleb, vysvětlující mládeži, že drogy nejsou cool. Jeden z toho měl pocit, že tam s tím mají nějaký vážnější problém.

Za další asi půl hodinu jsme dorazili na konec cesty na kýžený výběžek. Auto a motorku jsme nechali na parkovišti před vstupem do „parku“ a vydali se na cestu k útesům. Nebylo to daleko – tak kilometr… a bylo to skutečně moc hezký. Úplně jinej druh lesa, než člověk zná z domova, potažmo z parků v okolí Calgary. Působilo to tak… pralesně. Nevim jak to říct. A přitom porost nebyl nijak extrémně hustej – spíš tak příjemně procházkově.

Po čtvrt hodince chůze a focení ďábelského stromu (fotky budou…budou 🙂 )  jsme konečně dorazili na útesy. Fotka a zpět…

Heh – dělám si legraci. Bylo to tam vážně moc pěkný. Zajímavý – koukat takhle do oceánu a vědět, že na další pevninu by člověk asi ani na lehátku nedoplaval. Výhled na maják na ostrově byl taky super, akorát to bohužel naše fotopřístroje nebyly schopný pořádně pobrat. Navíc byl docela opar – který nás teda provázel po celý zbytek výletu, takže na fotky nic moc 🙁

Vykochali a vyblbli jsme se asi za půl hoďky a pak pomalu vyrazili zpátky ke strojům. Přecijen jsme nabrali trochu skluz a tak jsme se chtěli ještě zkusit trochu pohnout směrem na jih – kam až to půjde.

Vrm vrm vrrrrmmmmm… mocný zvuk rozklepaného dvouválce a už se vrčelo. Zpátky přes Neah-Bay po sto-dvanáctce až na křižovatku se 113 a pak na 101 a po ní k pobřeží.

Cestou po 101 jsme ještě několikrát zastavili u pobřeží na „výhledech“ a na jedný čůrpauze zaskočili na pláž. Trochu nás překvapilo, že pláže tady nic moc – od oceánu byla pěkná kosa, na pláži černej písek, docela nepořádek – naplavený stromy, zbytky ptáků a ryb a tak. Vlastně se ani nebylo čemu divit, že se tu nikdo nepovaluje a nekoupe. Tim vzala za své naše představa, jak se budem cestou po západním pobřeží pořád válet u vody, opalovat, jezdit na skůtrech a lítat s padákem. Nikde ani živáčka a svetr byl málo. Zkrátka žádná Baywatch se nekoná…

Takže zpět do sedla a dál po 101 na jih. Silnice se postupně zakroutila a zavedla nás trochu víc do vnitrozemí. Jelikož to ale je víceméně jediná silnice, která souvisle vede ze severu na jih (myslim v týhle oblasti), tak se stejně nedalo nic dělat, než po ní jet. Nehledě na fakt, že už jsme začínali být pomalu unavení, mít hlad a takové ty další radosti. S přibývajícím časem a kilometry nás tedy už celkem opustili kochací tendence a chutě na zastavení v nějakém parku, naproti tomu se postupně zvyšovala naše cestovní rychlost 🙂 Můžu říct, že ve 140 to i za tim megaštítem docela slušně větrá..

Zhruba kolem deváté (po deváté) jsme dorazili do městečka Aberdeen, kde jsme po menších peripetiích našli ubytko v poměrně novém – a tedy i pěkném a čistém – motelu. Dost příjemná změna. Jedinou nevýhodu motýlek měl, že v našem apartmá nebyla kuchyň. Tak jsme vytáhli osvědčenou kempingovou bombu a na parkovišti před dveřma vytvořili fazolové orgie. Díkybohu za konzervy!

Pak už jen zasloužená sprcha, špunty do uší a spááááát!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář