West Coast Round Trip – část 2. Vanvouver

Do Vancouveru jsme nakonec dorazili se zpožděním, neboť našim motorkářům to zas až tak nejelo. Ono venku taky nic moc počasí, tak trochu promrzli. Takže až kolem desátý večer jsme přifrčeli na místo určení. Ubytování jsme měli zajištěný u Honzových kamarádek, které jsou ve Vanu asi měsíc. Po příjezdu jsme se letmo seznámili, trochu pokecali, vybalili matračky na zem v obyvákopředsíni, zneužili sprchu a jali se upadnout do říše snů.

Ráno opět vše zabalit, nacpat do auta a hurá do města. Cestou obligátní prohlídka East Hastings street a místního pouličního života. Myslim, že ať je Van sebehezčí a člověk má sebepřeknější zážitky, projížďka touhle částí se prostě zapíše do paměti naprosto nesmazatelně 🙂

Naše stopy vedly k marině a začátky Stanley parku. Prošli jsme se po nábřeží, okoukli lodě, vyhli se turistům a zpět k samochodům. Dalším teoretickým cílem bylo Capilano, případně Grouse mountain, která se tyčí nad Vancouverem. Nicméně při příjezdu k lanovce na horu jsme se svorně shodli, že cca $40 / os. za lanovku je přecijen trochu dost a pěšky se nám nechtělo ani v nejmenším. Teda nechtělo… samozřejmě jsme chtěli, ale zrovna jako na potvoru jsme na to nebyli oblečení a obutí. Takže přejezd do Capilana.

Vstup do parku Capilano byl ale tak zaplavený turisty a Číňany, že nás s Renčou totálně přešla chuť. Honza se rozhodl, že jejich polovina by asi přecijen do parku šla a tak jsme se rozdělili.

My s Reni jsme vyrazili na náš oblíbený farmářský trh na Granville Island. Naprosto v souladu s naším očekáváním tam byla tak nehorázná zácpa při příjezdu na ostrov, že jsme dalších asi 20 minut objížděli všechny okolní ulice a hledali nějaké rozumné místo na zaparkování. Kromě místa bylo druhým požadavkem, abychom auto za nějakou tu hodinku-dvě ještě našli na stejném místě a ve stejném stavu. Nakonec jsme zaparkovali mezi nějaký Bávo a Porsche. Tak snad nám to ti balící neotlučou 🙂

Na trzích jsme se opět nechali zcela pohltit tou uvolněnou atmosférou, všudypřítomnou čerstvostí a energií. Toto pohlcení se projevilo dvěma bochníčky mozzarelly, bagetkky a nějakých borůvkových koláčů.

A pak už naše oblíbená činnost – sezení na molu a koukání na cvrkot na vodě – malé parníčkové autobusy kmitající sem a tam, lidé toporně stojící na paddle-surfech a snažící se nepotopit, racci, lodě… prostě paráda. A celou atmošku ještě domaloval volnonožný hudebník, který se postavil do rohu mola a rozjel tam na kytaru instrumentální koncert. To vše za krásného slunného dne a naprosto ideálních teplot. Z toho všeho teda mohlo vzejít jediné… shodli jsme se, že si budem muset pořídit nějakou haciendu u pobřeží ve Španělsku 🙂

Po zhruba hodince a půl jsme se zvedli a šli najít auto. Stálo kde mělo a ani nevypadalo otlučeně víc, než před našim odchodem. To mají štěstí!

Motorkáři dorazili na sraz s drobným zpožděním 90ti minut a pak už jsme nabrali směr hranice s USA. Tam vše proběhlo naprosto nečekaně bez problémů – teda až na jednoho obtloustlého úřadu fašistického typu. Ale nedělali jsme si z toho hlavu, vzali pasy a konečně vstoupili na území země zaslíbené!!

Cestou u hranic se už hromadil všemožný patos v podobě pilířů, trávníčků, erbů, znaků, vlajek, vlajek, znaků, vlajek a ještě pár vlajek. Ale co – prostě to k nim patří a je fakt, že člověka to pak trochu nutí přemýšlet, proč třeba u nás vůbec žádná národní hrdost neexistuje. Nebo tomu aspoň nic nenasvědčuje. Možná si lidé uvědomují, že by bylo potřeba nejdřív dělat něco, na co bychom mohli být hrdí… a to by ale vyžadovalo moc energie. No nic 🙂

Tak jsme tedy úspěšně zdolali hranice a vyrazili směr Seattle. Cestou se nic zvláštního nestalo a jelikož jsme vlastně ani nikde nezastavovali, proběhlo to celkem rychle a bezbolestně.

Kolem desátý jsme dorazili k trajektu na druhou stranu zálivu – do Kingstonu. Trajekt stál na auto a dva lidi v něm asi $21, což není špatný. Cesta poklidná, akorát za tmy je bohužel docela prd vidět. Nicméně zajímavý zážitek i tak.

Vylodili jsme se kolem půlnoci (cca 40 minut jízda) a zapadli do prvního motelu, který byl po cestě a měl volno. Cena byla taky rozumná. Bohužel jak jsme časem zjistili – ona ta cena je dost často vykoupena tím, že ty motely skutečně vypadají jak v amerických filmech / seriálech. Celkově dost zašlé pokoje a po příchodu nás okamžitě praštil do nosu pach plísně. Ale co se dá dělat – jednak už bylo zaplaceno, druhak jsme už neměli sílu a třeťak další motel byl buhví jak daleko. Tak jsme jen zkontrolovali, že v posteli nejsou štěnice, hodili přes ní vyfouknutou vlastní matraci a padli do komatu. Na další den nás čekala cesta na nejvíc severo-západní bod US!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář