West Coast Round Trip – část 1. Kelowna

A je (bylo) to tu. 19. července jsme vyrazili na náš největší výlet! Čekalo nás bezmála 7 tisíc kilometrů během 14 dnů – projetí 2 Kanadských provincií (Alberta, Britská Kolumbie) a následně cesta přes 8 západoamerických států (Washington, Oregon, California, Nevada, Arizona, Utah, Idaho, Montana). Plán cesty měl několik stěžejních bodů – Kelowna v BC, Vancouver, Seattle, Severo-západní cíp USA proti majáku Cape Flattery Lighthouse, potom San Francisco, zábavní park 6 Flags u Los Angeles, Las Vegas, Grand Canyon, Salt Lake City, Yellowstone a zpátky do Calgary.

Vyráželi jsme tedy v sobotu ráno – žádný spěch, hlavně všechno v klidu a organizovaně. Nic nezapomenout a s úsměvem na tváři vyrazit na cestu. My s Renčou jsme jeli našim autem a Honza s přítelkyní na motorce.

Původně jsem Honzovi trochu záviděl a uvažoval, jestli přeci jen taky nekoupíme nějakou mašinu, ale nakonec pohodlí a finanční uvědomělost zvítězili 🙂 Nehledě na to, že představa 50 stupňů v Nevadě… na motorce… nic moc.

Ještě den před odjezdem jsem teda měl trochu nervy, protože ve čtvrtek jsem byl měnit olej v motoru a při té příležitosti jsem pro jistotu chtěl i zkontrolovat olej v převodovce a případně trochu dolít. Jaké bylo mé překvapení, když jsem šáhnul dovnitř a žádnou hladinu oleje jsem nenahmatal. Vyprázdnil jsem teda do převodovky litrovou lahev a stejně po hladině ani vidu ani slechu. O to veselejší to bylo, když jsem potom v pátek ráno před odjezdem vyrážel do práce a pod autem zůstala obrovská olejová skvrna. Řekl bych, že tak půl litru pryč. To ve mně trochu zamrazilo a tak jsem místo oběda vyrazil do servisu nedaleko od práce. Tam měli zpočátku naprosto odmítavý postoj se na auto aspoň trochu podívat, že prý mají plno. Po náležitém naléhání, zoufalství v hlase, slzách v očích, ošoupaných kolenou a křižování krucifixem majitel servisu povolil a auto zvedli. Během pár okamžiků servisman stanovil diagnózu na špatně utěsněnou poloosu (tímto děkuji Mikovu autoservisu, který mne přesvědčil, jak dobrý nápad bude, když si u nich nechám rovnou se spojkou vyměnit i poloosy – příště to chce kromě os vyměnit asi i těsnění, řekl bych…). Tak majitel servisu nakonec kývl, že mi to přes oběd udělají, že to je práce na chvíli. Nu co, cena nakonec vyskákala na $250, ale hlavně že můžeme jet a snad i dojedeme a auto přežije.

A tak jsme tedy v sobotu ráno stáli v plné zbroji před našimi dopravními prostředky, pořídili povinnou foto pro budoucí generace, nahodili motory a hurá směr západ – Go Weeeest!

Cesta do Kelowny je z větší části nudná – „dálnice“ Highway 1 místy odpovídá D1, akorát ještě musíte koukat po zvířatech. Až ještě někdy uvidim vtip, kde kanadská silniční služba lepí „semolepky s dírama“ na silnici, budu se smát, až se budu za břicho popadat…

Ještě bych málem zapomněl – Kousek za Banffem jsme najeli na zdejší vyhlášenou silnici Bow Valley Parkaway, která vede podél dálnice z Banffu do Lake Luise. Cesta je o něco delší a o dost pomalejší, ale aspoň je z ní něco vidět. No a my jsme cestou viděli medvěda! Konečně taky!! Poprvé, živýho a nikdo po něm nestřílel!!  …Si tak jedeme po silnici, tečou nám nervy, že ten mamlas před náma jede 40 a najednou staví a před nim kolona. „No já se z toho…“ A tu si všimnu, že se k nám blíží nějaká pani – ranger. Tak čekám, že tam je buď nehoda, nebo nějaká šťára, nebo prostě jen zdržují provoz. A ono ne.. Prý je tam kousek od silnice medvěd a tak jestli se na něj chceme podívat, tak máme zůstat v autě, jinak že můžem jet dál.

Jelikož z našeho místa jsme viděli tak akorát prd, tak jsme začali pomalu předjíždět stojící kolonu z které čouhalo milion objektivů, hlav a jiných údů. Trochu jsem přemejšlel nad tim, jak asi Honza zůstane v „bezpečí svého vozidla“, ale tak… nějak si poradí. Kdyžtak máme někde vzadu v kufru ten sprej na medvědy 🙂

No a jak tak objíždíme kolonu, tak tam fakt byl! Malej, roztomilej méďa tam mordoval křoví asi 10 metrů od silnice. A všichni ti lidé a auta na ní mu byli totálně volní! Odhadovali jsme, že už to asi bude dospělý medvěd, ale v hodně mladym věku, protože byl skutečně poměrně malej – tak 60-70cm v kohoutku. Tak jsme se pokusili udělat pár fotek, ale nic než černý flek za křovím na nich vidět nebylo 🙁 Tak jsme vyrazili dál.

Cestou po Hwy1 nás zastihnulo několik slejváků, tak jsme s Renčou utěšeně konstatovali, že jsme rádi, že sedíme v autě. Ti za náma až tak spokojeně nevypadali, když při každé zastávce drkotali zubama a nadávali na počasí. Nicméně zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní, že? Takže jsme jeli dál i při pokračující nepřízni počasí.

Kelowna je vlastně docela kousek – asi 600km, tak když jsme odbočovali z Hw1, čekalo nás už jenom nějakých 200km. Dost překvapivý pro nás bylo, že fakticky hned jak jsme sjeli z dálnice, tak se úplně změnil ráz krajiny, počasí i silnice. Rázem to byla pěkná silnička, co se vesele klikatila mezi různě roztroušenou civilizací, políčky, upravenými vesničkami a světlem ozáženými kopečky. Do toho vysvitlo sluníčko, oteplilo se, ptáčci cvrdlikali, traktory traktorovaly a vůbec začalo být tak nějak příjemně. Takže těch posledních cca 200km jsme si skutečně užili.

Do Kelowny jsme dorazili navečer. Honza dopředu domluvil ubytování u nějaké slečny přes Couchsurfing, tak jsme to vzali rovnou tam. Tam nás slečna (už nevim jméno) přivítala a ukázala na zahradu, kde si můžem rozbalit stany. Gauč se teda asi nekoná, ale vybavení jsme, takže žádnej problém. Až v noci nás trochu překvapilo, když nám stan začaly sprchovat zavlažovací sprinklery 🙂 Dělá to docela slušnej rachot takhle z metru do stanovýho pláště. Souboj vůli a ignorace nakonec prohrál ve svém stanu Honza, vylezl ze spacáku a hodil na trysku hadr. Takže zavlažování dozavlažovalo.

Druhý den jsme dopoledne vyrazili do města. Kelowna je rozdělena jezerem Okanagan Lake na dvě půlky, které spojuje plovoucí most. Musim říct, že je to docela impozantní, když po něm člověk jede. Po návštěvě turistického centra jsme vyrazili na Myra Canyon Trail – trasa bývalé železnice, která vedla po úpatích okolních kopců/hor a byla složená z několika tunelů a dřevěných mostů. Půjčili jsme si kola a celou 12km trasu jsme si projeli tam a zpět. Hodně pěkný výhledy.. a je to skutečně zajímavý, jet po dřevěném mostě ve výšce pár desítek až nějaké té stovky metrů. Zvláště ti s …respektem… k výškám to velmi oceňovali.

Po Myra Canyon jsme sjeli zpět do města a navštívili místní vinařské „muzeum“. Fakticky šlo o nevelký krámek s vínem, kde se snaží propagovat a prodávat vína z okolních vinic – Kelowna je obsypána vinicema. Snažili jsme se tvářit hrozně odborně a tak nám paní neprozřetelně nabídla ochutnávku vzorků, abychom si mohli vybrat, jestli nám víno sedne. Honza se toho hned chytil a tak se tam za chvilku všichni kromě řidiče vesele nalejvali… Pani trochu tuhnul úsměv na tváři. „A chcete ochutnat i červené?“ „Ale jistě, jistě… Hmmm hmm… máte ještě trochu? Hmmm…“ Po téhle ochutnávce museli jít trhat nové hrozny, řekl bych…

Po vypíti muzea jsme vyrazili očíhnout místní pláž. Překvapivě to na tu docela žilo i když je Kelowna v zásadě nevelké město. Celkově se nám dost líbila – nazvali jsme se jí malym Vancouverem.

Kolem šesté jsme se docourali zpět k našemu bivaku, zabalili a vyrazili směr Vancouver. Zbývalo asi 400km, takže fakticky za rohem….

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář