Vancouver podruhé a jinak – 1. část

Po našem velikonočním cestováníčku jsme se rozhodli, že na další prodloužený víkend bychom mohli dát zase výlet do Vanu. S tím, že tentokrát bychom nevyužili služeb luxusní nízkorozpočtové dopravy aka Greyhound a vydali bychom se vlastním vozem. Navíc náš nový budoucí spolubydlící Honza projevil taky touhu cestovat a na internetu se ozval ještě jeden zájemce o přepravu, takže bylo rozhodnuto. Děleno čtyřma vychází náklady na cestu do Vanu a zpět na cca polovinu ceny jízdy busem. A bez otravných lidí okolo.

Před odjezdem jsme pěkně pohladili našeho stříbrnýho draka a pěkně ho požádali, aby nás v pořádku a bez problémů dovezl tam i zpět. Asi se mu takové zacházení líbí, neboť zatím naštěstí nijak neprotestoval… zkrátka držák. Co na tom, že už má na zádech 220 tisíc křížků 🙂

Jelikož jsme si chtěli z víkendu užít co nejvíc, tak jsme vyráželi už v pátek po práci, abychom mohli už v sobotu dopoledne pěkně poznávat město plné života.

Cesta proběhla celkem bez problémů, ale je fakt, že 1000km v kuse po celym dnu v práci… no znám i lepší zábavu. Na posledních 200km jsem dal řízení Renče, ať se můžu aspoň malinko prospat. To už jsme byli v Britské Kolumbii a jeli zase po víceproudé dálnici. Jinak cesta v noci přes hory je skutečně zážitek – silnice jsou kvalitou podobné těm v Čechách a všude jede bambilion kamionů. Tady myslim nemají povinné přestávky a tak všichni valí tak dlouho, dokud nedojedou a nebo někde nenabouraj. S přepínáním dálkových světel se tu taky nikdo moc nestresuje a tak celá cesta probíhala vlastně za částečné slepoty.

Nicméně nakonec vše naštěstí v pořádku a cca kolem desáté jsme dorazili do Vanu. Už od pátku jsme sháněli ubytování přes Air Bed & Breakfast (www.airbnb.com), ale jaksi neúspěšně. Takže po příjezdu do města jsem znovu poslal několik žádostí o ubytování a nakonec se poměrně rychle zadařilo a za rozumnou cenu cca $30/os/noc. Sehnali jsme ubytování ve spodním patře jedné vilky s nádhernou zahradou. Majitelé byli takový postarší pár – podle všeho hodně zcestovalí a vzdělaní. A taky skutečně milí a ochotní. Takže jsme se ubytovali a zapadli hned do postelí s budíčkem za tři hodiny.

Za mohutného přispění budíku jsme se neochotně zvedli z postelí a vyrazili na obhlídku města. Je pravda, že auto dává i ve městě jako Vancouver prostě svobodu. Zavítali jsme zase (pro Honzu poprvé) do přístavu, prohlídli pár parků a vyrazili mrknout na oceán. Našli jsme takovou „vyhlídkovou trasu“, která vedla cca 4km hluboko do oceánu – šlo se po zasypaných kanalizačních(?) trubkách a na konci byla vyhlídka. Bylo to teda pekelně dlouhý, strašně tam foukalo a na konci nic nebylo, ale už pro ten pocit… 4 kilometry v oceánu.

Po fotkách alá Titanic jsme se vrátili k autu a vyrazili zpět do našeho dočasného domova. Tam na nás čekal seznam doporučených míst a restaurací v okolí, který pro nás nachystala paní domu + lahvinka červeného. Skutečně pozorné a mílé 🙂 Tak jsme šli očíhnout „naší“ čtvrť. Bydleli jsme ve West Vancouver a podle všeho to byla skutečně lepší čtvrť – obrovské domy, nádherné zahrady, spousta barev, keřů, květin a stromů všech barev a vůní. Skutečně nádhera a i pro někoho, kdo nechává kytky s pravidelnou pravidelností schnout na balkoně. Všem se nám to strašně líbilo a tak jsme dlouho filozofovali nad tím, jestli je nakonec dobře nebo špatně, že jsme šli do Calgary a ne do Vanu. Kdysi v občance jsme se pro tyhle věci učili termín „sladký citron“.

Dorazili jsme na Marina Drive, ulici kousek od pobřeží a prohlíželi místní krámky. Bylo cca třičtvrtě na osm a téměr všechno už bylo zavřeno – včetně restaurací(!!!). Po chvilce zklamání jsme objevili jednu malou restauračku, kde měli mít do osmi a tak tam Honza vtrhnul, jestli se ještě můžem posadit. Obsluha nás ujistila, že určitě a budem velmi vítání. Teda obsluha – podle všeho to byla paní majitelka 🙂 Tak jsme si sedli a naobjednávali si z krátkého, ale dobře znícího menu. Padlo tam nějaké kachni stehýnko u Honzu, já si pochutnal na tataráčku a Renča měla už nevim co 🙂 Nicméně všechno to bylo naprosto úžasný. Jen to samozřejmě byly takový ty porce, kde se počítá ještě se dvěma předkrmy, dvěma hlavními chody a dvěma deserty. Což bychom si i rádi dali, ale jedna věc byla rozpočet a druhá, že jsme si připadali trochu divně, když jsme byli v restauraci během pár minut jediní a obsluha s kuchaři už vypucovali celou kuchyň i zbytek restauračky a řešili provozní věci na další den. A během toho po nás pokukovali 🙂

Nicméně byli skutečně hrozně ochotní a dokonce se i kuchař přišel osobně zeptat, jestli je vše dle našich představ. S plnou pusou se blbě mluví a tak mu zahuhlání muselo stačit. S majitelkou jsme ještě trochu poklábosili a správně odhadli, že je z Francie. Asi proto tu měli otevřeno ze všech podniků nejdéle.

Po véče jsme ještě prohlídli noční pobřeží a oceán, udělali pár fotek a hurá do postele.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář