Vancouver

Náš první VELKÝ výlet! Využili jsme příležitosti, že moje sestřenice Míša je se svým přítelem Jasonem nově přestěhovaná do Vancouveru a tak jsme se k nim samo hned pozvali 🙂

Bohužel s penězma to není tak úplně dle našich představ a jak se ukázalo, tak zpáteční letenka Calgary-Vancouver-Calgary vyjde bezmála jako letenka do Evropy. Takže jsem začal zvažovat, jak realizovat naší cestu a nebýt potom odkázaní pouze na rohlíky původně určené holubům a dešťovou vodu. Takže nakonec padlo rozhodnutí – tam pojedeme Greyhoundem (ano, tak skvělá společnost s těmi skvělými autobusy, co má tak skvělý zákaznický servis) a zpátky poletíme. Tzn. cesta tam – 15 hodin přes noc, cesta zpět 1,5 hodiny během večera. Nicméně aspoň zbude i na případné jídlo v restauraci, nějaké pití.a vstupné.

Lístky na bus jsem šel pro jistotu koupit rovnou na stanici a nechal si všechno 100x potvrdit, že je to to, co potřebujem.

V den odjezdu jsme šli k odjezdové bráne s cca hodinovým předstihem, abychom se potom nemusli prát o místa. I když, kdo by jezdil takle na noc do Vancouveru, že jo..

Mno a chyba lávky – když jsme se šli naloďovat, tak se vytvořila překvapivě velká fronta, která zcela nepřekvapivě ten bus úplně zaplnila. A jak už to tak u nízkonákladové přepravy bývá – rozhodně nešlo o žádnou high-end society. Jak jsme s Renčou hrubě odhadli, tak v autobuse bylo tak pět normálních lidí – my dva, řidič a nějací dva vykulení kluci (každý zvlášť… teda jako zvlášť cestující i zvlášť vykulení).

Prostě asociálnost se tu asi nějak nosí nebo co… To že si sem tam někdo zachrchlá, až málem ohodí řidiče, na to si člověk už tak nějak zvykne. Že mi spolucestující německá fräulein asi tisíckrát šláplne na nohu – to taky člověk nějak rozdejchá (zvlášťě pomáhají představy obsahující středověké mučení), ale že si někdo začne do spícího autobusu ve tři ráno jen tak telefonovat… a skutečně NAHLAS… že mu do toho začne někdo z druhý strany autobusu radit… a že se poté rozvine diskuze napříč autobusem (jakože třeba dva lidi úplně vzadu a dva lidi skoro úplně vepředu), která vydrží řekněme do osmi do rána…. Na to už si člověk SKUTEČNĚ nezvykne. Ještě že vím, co se stane zlým lidem, kteří trhají ostatním lidem ručičky a nožičky, protože jinak by za timhle autobusem bylo skutečně hodně ručiček a nožiček…

No a tak jsme (konečně) v cca 8:30 vítězoslavně dorazili do Vancouveru. A nutno říct, že se nám líbil už na první pohled. Konečně místo, kde to vypadá jako v civilizaci. Na ulicích normální auta v normálních zácpách, vedle ulic chodníky (!!), na chodnících lidé (!!!!) a mezi chodníky keře, stromy a vůbec tak nějak zeleno. Zkrátka město hodně podovný těm v Evropě.

Jen co jsme vystoupili z autobusu, přesunuli jsme se na místní obdobu metra/nadzemky, který se tu nazývá SkyTrain. Ujeli jsme dvě zastávky za asi dolar pade, vystoupili nad eskalátory do stínu jakéhosi stromu a čekali na Míšu. Během čekání jsme pozorovali místní, kteří se hrnuli z metra a dospěli jsme k názoru, že i místní vypadají víc jako lidé. Tzn. ti co používají MHD nejsou omezeni pouze na bezdomovce, dělníky a mentálně postižená individua. Navíc se zdejší umí také obléknout do něčeho jiného než tepláky, žabky a kšiltovka. Možná jsme si to opět moc idealizovali, ale na prvních několik pohledů prostě rozumný město.

Po chvíli dorazila Míša a odvedla nás do svého příbytku v … 22(?) patře? Trochu nezvyk bydlet takhle vysoko – z našeho sklepního bytu rozhodně takovou závrať nemám 🙂

Aby se neřeklo, že jsme ostýchavá návštěva, tak jsme jí byt hned prošmejdili a navezli se do koupelny. Jeden by se až divil, jaké blažené pocity v člověku dovede vyvolat sprcha a mýdlo.

Po našem zcivilizování a seznámení se s Laylou – malou chlupatou dělovou koulí – jsme vyrazili na obhlídku města. Z našich tří dnů návštěvy mělo být dva dny hezky, tak jsme si to šli pořádně užít. Začali jsme marinou, kde byl zaparkován i nějaký parník – dost sexy místo. Potom jsme se vydali do downtownu, potkali místní obdobu orloje (ha ha ha) – jakési parní hodiny, přešli vyhlášenou Hastings Street, prolezli bránou z China Townu a šli se podívat na pláže. Zkrátka super procházka a moc pěkný centrum.

V zálivu jsme se zastavili na takovej malej oběd – fish & chips a užívali si slunného dne, sladkého piva a olejem nasáklých hranolek. Pohoda. Cestou domu jsme se obligátně zastavili v likáči (Liquor store – jediný obchody, kde se dá koupit alkohol) a nakoupili nějaký zásoby na večer.

Pak jsme se, opět jako správná návštěva, posadili ke stolu a vyčkávali, až Míša připraví večeři 🙂 Do toho jsme jí samozřejmě poskytovali odborné rady jak ohledně vaření, tak do života. Po večeři (skutečně výborná tortila) jsme obsadili gauč a hurá otevřít víno.
Když přišel Jason, tak z nás byl přirozeně trochu nesvůj, ale nějaká ta sklenka vína ho trochu uvolnila a tak jsme se všichni mohli vesele bavit jeho zážitky z první navštívené lekce češtiny. Zvláště zhodnocení „fakin haj-ček“ nás pobavilo. Háčky se mu zkrátka nelíbily 🙂

Když padnul hlubší večer, tak jsme rozhodili naše slavné nafukovačky a naprosto suveréně si ustlali v obyváku. Host do domu, bůh do domu… Nutno říct, že Míša i Jason byli skvělí hostitelé a nestěžovali si.

Ráno jsme si vychutnali snídani, pučili si kola a vyrazili obhlínout Stanley Park – asi největší? park ve Vancouveru, ukrývající několik zajímavých míst. Cestování na kole jsme zhodnotili jako skvělý počin. Objeli jsme celý park, pokochali se výhledy na město, moře i přístav, navštívili indiánské informační centrum, dali si párek v rohlíku, nechali se pobodat vosou, objevili akvárium, projeli se po pláži a cestu zakončili na Granville Island, kde jsou místní farmářské trhy.

Zrovna jsme se chystali přivázat kola k jednomu stojanu a ostrov si v klidu projít, když nás zaskočil pán, který vylezl z přilehlého obchůdku a varoval nás, ať si tam ty kola nevážem. Že prý se tam strašně kradou a stačí mžik a kola můžou být pryč. To nás trochu zarazilo, protože jsme nečekali, žeby se tu kradlo. Tim spíš, když všude po městě bylo mraky kol, který někdo někde připoutal. Nicméně je pravda, že Granville Island na první pohled vypadal trochu omšele a ta ulička, kam jsme chtěli kola přivázat taky důvěru moc nebudila. Tak jsme poděkovali a táhli kola s sebou dál do hloubi ostrova. Tam jsem se s nimi posadil na lavičku a vypustil Renču do světa místního trhu. Že to tam jen rychle očíhne. Běda, běda…

Po slabé hodince zírání na racky se konečně Reni objevila s igelitkou zásob. Ale tak co, přijeli jsme si to trochu užít, že? Tak jsme snědli nakoupený plesnivý sýr, pečivo i zeleninu a ještě chvíli se kochali výhledem na moře. Nakonec jsem taky neodolal a že se na ten trh musim aspoň podívat. Tak jsme kola zarazili doprostřed největšího kolového davu u největšího stojanu, desetkrát je ovázali řetězem a vstoupili do nenápadné budovy místních trhovců.

No co… prostě farmářský trhy 🙂 Ale je pravda, že tu člověk potkal věci, co jsme tu ještě neviděli… jako třeba normální uzeniny – párky, salámy apod. Mraky sýrů, domácích produktů, krásnou zeleninu a tak dál a tak dál. Ani jsem se Renče nedivil – mít Emerikn Expres Goldn Kárd, tak tu koupim snad všechno. Teda až na pár mořskejch potvor.

Když jsme opouštěli trhovou budovu, tak jsme s napětím čekali, zda naše kola budou ještě na místě…a…. byla. Hurá, hurá. Takže odvázat, nasedat a jede se domů.

Míšu jsme akorát vytáhli z bazénu, tak jsme chvíli pokecali, pak zaskočili na nákup a vytvořili večeři, poklábosili a šlo se spát.

Poslední den – letadlo nám letělo až nějak kolem sedmé večer, tak jsme chtěli ještě něco vidět. Bohužel se zkazilo počasí a začalo pršet s tím, že i mraky byly hodně nízko, takže výšlap na nějakou horu s vyhlídkou na město neměl moc smysl. Tak jsem vyrazili do místního akvária. Nebo spíš meduzária.

Akvárko bylo vážně pěkný, ale je fakt, že asi nejvíc tam bylo prostě různých druhů medůz. Nicméně číhli jsme na program s Běluhama, podívali se na řvoucí lachtany, nějaký delfíny, rejnoky, žraloky a tak dál. Prostě docela pěknej program na deštivej den.

Po návratu jsme se sbalili, mockrát poděkovali, rozloučili se, pozvali na návštěvu do tý naší přerostlý vesnice a vyrazili na letiště. Odbavení kupodivu bez problémů, takže jsme nasedli do pripraveného Boeingu a odfrčeli do Calgary.

V Calgary na letišti je všechno tak super značený, že nám trvalo asi 10 minut, než jsme objevili, kde jsou výlezy k MHD a když jsme je objevili a dorazili na zastávku, tak nám samozřejmě autobus akorát zamával a zdrhnul. Tak jsme si vystáli 30 minut na další bus a pak vyrazili dom. Vtipný je, že celá cesta – Míšin byt -> okraj Vancouveru -> let do Calgary -> Calgary letiště travala ve finále stejně dlouho jako cesta – Calgary letiště -> domov.

Takže shrnutí – Vancouver je skutečně sexy město, co by stálo za hřích 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Vancouver

  1. mielikki napsal:

    fakin hajček 😀 😀 chudák Jason :))

Napsat komentář