Stěhování

Tak jo.. máme za sebou první měsíc, kdy konečně žijeme jako lidi. A jak říká Roman – konečně žijeme s lidmi a ne s pohlavními orgány. Takže je na čase to nějak shrnout.

Cindy se nakonec ukázala, že je nejen ignorant, ale taky skutečně …. prostě jeden z těch pohlavních orgánů. Na rozloučenou se k nám chovala moc hezky… tak hezky, že když se ukázalo, že se nebudem moci do nového bytu nastěhovat o den dřív z důvodu čerstvého vymalování, tak to vypadalo, že nakonec budem spát v autě. Ještě že jsme pořídili toho kombika 🙂

S Renčou jsme zabalili všechno, co jsme u tý čarodejnice měli a vyrazili na nákupy. Pořídili peřiny, povlečení a takový ty nezbytnosti. Ukázalo se, že peřiny nejsou vůbec levná sranda a povlečení už vůbec ne. Nicméně když chce člověk žít jako člověk, tak co mu zbývá, že? No a když jsme se pak vydali mrknout po nějakých matracích do Ikey, tak jsme málem padli. Nejlevnější… jakože úplně ta nejvíc nejlevnější pružinová šmucka pro jednoho za cca 180 babek. Tak to jsme teda neupadli na hlavu. Takže jsme zajeli do Walmartu a nakonec dvě nafukovačky po pětadvaceti doláčích i s pumpičkama to zachránily.

Pak jsme naládovali auto všema věcma, co jsmě měli a s babou se rozloučili. Akorát jsme neměli kam dát jídlo z lednice, tak že se pro něj stavim ráno a odvezu ho. No kdybyste viděli ten ksicht a slyšeli ty kecy, jak to pro ní je „skutečně nepohodlný“, tak byste jí taky nejraděj nafackovali. Tak aspoň že se mi jí podařilo ještě stáhnout o $180 za poslední týden nájmu, co tam už nebudem.

Takže naše stěhování začalo drobnou bezdomoveckou epizodou a stylovou večeří v McDonalds Drive Thru.

Naštěstí se nám podařilo domluvit s jedním kamarádem, že až se večer vrátí domů, tak že nás u sebe nechá v obyváku přespat. Tímto Martinovi (http://bibko.blog.sme.sk/) ještě jednou mockrát děkujeme!!!

U Martina teda byla zrovna jeho nová přtelkyně i sestra s přítelem, ale všichni se nad námi slitovali, takže jsme v pohodě přespali.

No a ráno huráááá do novýho.

Teda před tím ještě samo zastávka v Mc na povinnou McSnídani a SMS příšeře, že za 20 minut se stavíme pro jídlo (ve včera domluveném čase). Dojeli jsme tam a hádejte… nikdo neotvírá. Volám a nikdo telefon nezvedá. Prostě <doplňte si sami>. Tak jsme sklapli paty a konečně vyrazili do nového příbytku.

Tam jsme si od paní správcové (Betty) převzali klíče a už už začali nosit věci do našeho pokoje. Pečlivě jsme samozřejmě vybrali ten hned vedle záchodu, abychom měli celý den a celou noc přesný přehled o tom, kdy kdo tam zrovna je, co tam dělá a mohli poslouchat, jak třeba pouští špendlíky na zem. Nicméně nevadí, pokoj náš, byt náš a počet blbých čarodejnic v okolí – NULA!!

No a do toho se ozvala jedna blbá čarodejnice, jakože kde jsme pro to jídlo. Tak jsem jí ve vší slušnosti… upozornil, že jsme tam již byli a byla to ona, kdo se jaksi zapomněl ukázat. No takže prej hroznej problém a že za 15 minut odchází z domu.

No co budu psát – když jsme u ní za 15 minut zazvonili, tak byla ještě v noční košili, tvářila se jako nejvíc obtěžovanej člověk na světě, ani nepozdravila a místo toho nám během asi půl vteřiny vrazila do ruky pytel s našim jídlem a okamžitě zabouchla. Oho.. ani jsme nestihli mrknout. Po zmateném rozkoukání jsme zhodnotili, že to ale opravdu není všechno, načež se dveře znovu otevřeli, vrazila nám druhej pytel do ruky a znovu zabouchla… Jako naprosto neuvěřitelně nevychovanej fakan. Kdyby to jen trochu šlo, tak bych jí v tu chvíli nejraděj vrazil pár facek a ještě pětadvacet na holou, aby se probrala. No holt jsme jí asi platili moc a dokonce jsme si dovolili v její domácnosti spát, dýchat a proboha i používat kuchyň!!! A to všechno za mizerných 800 doláčů měsíčně.. To věřim, že to musí jednoho pěkně štvát. Mimochodem běžná cena za jeden pokoje je tak 400 – 600 dolarů.

No ale tak přecijen se podařilo jí to trochu osladit, když Renča zjistila, že to pořád neni všechno a že nám tam zástalo ještě těsto na pizzu v mrazáku. Tak znovu zvonek, milý úsměv a „ahoj Cindy, to pořád ještě není všechno….“ Myslim, že v tu chvíli se o ní pokoušel infarkt… Heheh a já měl zrovna obrovský okno ohledně první pomoci.

No takže jsem si se vší možnou pomalostí došel v klidu do kuchyně, otevřel mrazák a velice rozvážně zhodnotil, zda to přítomné těsto je skutečně naše těsto. Potom už jen pozdrav, úsměv a popřání krásného dne…

A tak jsme za tou pipinou konečně definitivně zabouchli dveře.

Prvních 14 dní v novém bytě teda bylo neuvěřitelně krušných… člověk denně bojoval o přežití s pocitem návratu do krvavého středověku… byli jsme totiž bez internetu!!!! Děsný.

Tak jsme každý den (někdy opakovaně) podnikali dobrodružné výpravy do cca kilometr vzdáleného Tim Hortons (kanádská síť kaváren – konkurence Starbucks), kde disponovali volně přístupno wifi. Bohužel notebook nevydržel na baterie více, než něco kolem dvou hodin, takže hledání práce i případného vybavení do bytu bylo přecijen trochu ztížené. Navíc se člověk vždycky cítil povinnen si tam něco koupit – takže jsem pravidelně utrácel celé dva dolary za citronovou ledovou tříšť a pak jsem dvě hodiny seděl u stolu s notebookem.

Vzhledem k osazenstvu, které se v „našem“ Tim Hortons každý den – celý den pravidelně scházelo, jsme si ho familierně a naprosto politicky nekorektně přejmenovali na „U Černé lamy“. Kdyby nám tak rozuměli…

Ostatně ono toho politicky hodně nekorektního humoru se v naší domácnosti vyskytuje poměrně dost. Díky bohu se zdá, že v okolí nejsou žádní politicky korektní Češi. Takže domácnost nám klape a rozhodně to neni nuda 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Stěhování

  1. mielikki napsal:

    Ježiši.. 😀 To jsou story, pěkně se vybarvila, fuchtle jedna.. Tak hodně štěstí do všeho, teď už bude jenom líp a líp!:)

Napsat komentář